Iluze života

8.Kapitola

Loki klečel vedle něho a s potěšením vnímal jak vždy hrdý a nepřemožitelný Hromovládce zcela zamrzl za místě. Důvod, proč tak učinil, byl snadný. Chtěl mu zavřít ústa, dokázat že nemá pravdu. Zda tomu věřil i on sám, byla věc druhá. Sám si ovšem dokázal přiznat, že jeho vztah k Thorovi byl mnohdy velice vrtkavý a nyní podpořen silným vínem... co bylo na jediném polibku. Když už se chystal to celé divadlo ukončit a počastovat svého někdejšího bratra vítězoslavným výrazem, jeho tělo se jalo opaku. Zachvátila jej závrať, jeho nitro se sevřelo do velikosti hrášku a od ramen po bedra ucítil vlnu horka v okamžiku, kdy zaznamenal silné ruce na svém pase. Zvažoval, zda by nebylo moudřejší to ihned celé skončit, ale to už se druhý z mužů zapojil i svými rty s mnohem větší verou, drásal a dobýval jeho rty, jemně kousal, aby jim dodal trochu více barvy a pomalu začínal nebezpečnou hru svým jazykem. Čas se zastavil a Lokiho mysl stagnovala. Rozlehlou místnost začaly plnit hlasitější výdechy, jak jim oběma začínal docházel životodárný kyslík. Thor zcela přebral kontrolu, dostal se do jeho úst a prohluboval polibek svým jazykem. Nyní to byl on, kdo klečel výš nad tělem drobnějšího z bohů, jednou rukou se přesunul na jeho zátylek a následně do jeho vlasů, kterými se něžně svými prsty probíral a hrál si s nimi. Zatlačil na Lokiho tělo, aby ho donutil se položit do saténových přikrývek jeho lože, ve stejný okamžik černovlasý bůh přerušil spojení jejich rtů, aby se nadechl, zapřel se dlaněmi do hrudi nad ním se sklánějícího Thora a přerývaně dýchal. S hlubokými nádechy sledovali oči toho druhého. Okamžik uvědomění. Už ani jeden z nich neučinil žádný další pohyb, hladina alkoholu se s příjmem vzduchu do plic srovnávala. Nebylo dalších slov, polibků ani jiných skutků. Thor se zvedl ze svého místa, kdy Lokiho tělo téměř věznil pod tím svým. To že skutečně opustil místnost dosvědčilo až klapnutí dveří. Bůh Lsti jen sledoval strop s mnoha ornamenty nad svou hlavou, kterou se prohánělo na tisíce myšlenek. Nebyli bratry...

***

Mělké kroky se v naprosté pravidelnosti nesly podloubím mramorových chodeb. Slunce za okny pomalu ustupovalo za obzor, kreslilo po obloze v překrásné paletě barev a několik posledních paprsků dodávalo barvu i jeho bledé tváři. Byl nespokojený, rozrušený a odráželo se to v jindy tichých krocích jako předzvěst bouře. Míjel cestou několik desítek strážných, ovšem nikdo z nich se jej neodvážil oslovit, natož zastavit.

Ten mizera se již několik dní neukázal a Loki s neklidem zjišťoval že jindy tak kýžený klid a čtyři stěny jeho pokoje ho spíše rozrušovaly, než uklidňovaly. Konečně stanul před svým cílem. Majestátní, kováním zdobené masivní dveře se tyčily do výše několik stop. Lehce prsty přejel po jednom z mnoha ornamentů a s hlubokým nádechem se odhodlával k tomu zaklepat. Nevěřil už ani vlastnímu úsudku a správnosti jeho jednání. Na okamžik zaváhal, zda by nebylo moudřejší se zase otočit a odejít. Než tak však stihl učinit, dveře se za tichého zaskřípění pootevřeli a on měl možnost se setkat s něžným pohledem modrých očí, které každodenně tížily jeho mysl.

„Loki" vydechla s nadějí v hlase drobná žena a on v tentýž okamžik zatoužil se znovu schovat do její náruče jako malý chlapec a nechat si šeptat do vlasů šťastné lži o lásce a rodině. Namísto toho jen sklopil pohled.

„Odin?"

„Není tu" zkonstatovala prostě a ustoupila od dveří, aby mohl projít. Věděla, že ji čeká náročný rozhovor, ale už jen to že přišel, ji dávalo zrnko naděje.

Královniny komnaty přijali postavu mladého prince s vřelostí, jakou si pamatoval. Otevřený prosvětlený prostor, ve kterém se zdálo, že slunce nikdy nezajde za obzor, naplňovala vůně moře a i přes naprosté venkovní bezvětří, pokojem vždy procházel jemný vánek, který si pohrával s prameny jeho vlasů. Unaveně dosel do jednoho z křesel a v naprosté tichosti před sebe nechal položit šálek oblíbeného nápoje. Frigga se posadila vedle něho.

„Tohle se nemělo stát Loki" tiše k němu hovořila a lehce se prsty dotkla jeho ruky spočívající na opěradle sametem potaženého křesla.

„Ale stalo se. Neměli jste mi lhát, celé ty roky... přijal bych tu pravdu."

„Všichni chybujeme, nás nevyjímaje, to nic nemění na tom, že tě milujeme." Frigga sevřela jeho dlaň v té své. Nebránil se, ale stiskl neopětoval.

„Hovoř jen za sebe" hořký úšklebek, hlas jako nejostřejší břitva. To Odin byl vinen.
„Mluvím za sebe a Thora" naklonila svou hlavu stranou, aby se mohla setkat s pohledem jeho očí. Dokázala v něm číst. Vidět ten pocit křivdy jež se probíjel celým jeho nitrem.

Loki ze sebe vydal lehce přidušený povzdech. Thora, no jistě. „Nikdy to nebude jako dřív."

„Vždy, pokud ty sám budeš chtít, budu tvou matkou Loki. Vždy jsem jí byla a nikdy jsem mezi tebou a Thorem nedělala rozdíly. Jsi částí mé duše, vždy tě budu milovat a opatrovat. A co se tebe a Thora týká... oba jste dospěli, ty snad možná příliš rychle. Mnohokrát jste se rozdělili, abyste znovu našli tu cestu, ale nikdy jste nehledali sami sebe. Proto jsem mu navrhla tu cestu. Oba jste princové a následníci trůnu, ale kým jste skutečně a co skutečně chcete vy sami. To netušíte."

Neodpověděl. Nebylo více slov. Sesul se z křesla, aby poklekl u druhého, hlavu složil do jejího klína. Nechal něžné prsty, aby mazaly špatné myšlenky a naplňovaly ho klidem. Odina proklínal, Thora se zřekl jako bratra, ale jí se vzdát nedokázal.

„Myslíš, že je moudré vydat se na tu cestu právě s Thorem?"

„Myslím si, že by nebylo moudré jít sám. Není nic, co byste kdy nedokázali překonat, společně. Thor k tobě vždy vzhlížel, miloval tě a ochraňoval. Dokáže ti pomoci najít rovnováhu a ty jemu dopomůžeš tomu být jednou dobým králem, nejen oslavovaným princem. Vždy jste byli rozdílní a máte se od sebe mnohé co učit."

Loki v odpovědi jen nepatrně přikývnul. Ještě několik dalších okamžiků si užíval královniny blízkosti, než se odhodlal se zvednout ze svého místa. Tolika pocitů hýřilo jeho nitrem, když opouštěl její komnaty. Největší z bolestivých ran posledních dní se zacelovaly, zcela vyléčit je ovšem nedokázala ani ona. Jizvy na duši vždy zůstanou, jako připomínky událostí, ale lze na ně později pohlížet jinak. Sám věděl, že opustit alespoň na čas Ásgard, bylo řešením. Na jak dlouho nevěděl, věděl jen, že se zase vrátí. Kvůli své matce.

Slunce již dávno zašlo za obzor a ukončilo svou každodenní pouť, přesto přimhouřil oči, jako by jej oslepovalo. Nechal svou magii procházet palácem, aby našla jeho další cíl. Překvapením nadzvedl obočí, tam by ho skutečně nehledal. Jen za krátký čas stanul před obrovskou knihovnou a tiše jako kočka našlapoval mezi regály „Je to, to poslední místo, kde bych tě hledal."

Vysoký blonďák s sebou trhl a s pohledem na Lokiho zaklapl knihu „Loki?! Co tu..."

„Rád bych poznamenal, že je menší šok zde vidět mě než tebe. Hledal jsem tě."

Thor jen přikývnul. Dal si několik vteřin času k odpovědi. „Omlouvám se, že jsem za tebou nepřišel. Potřeboval jsem si srovnat... co se vlastně stalo."

Loki jen pokrčil rameny a přejel prsty po kožené vazbě knihy uložené v regále. Nebyla na svém místě. „Prostě jsi zbaběle utekl poté, co jsem udělal to, co jsi celý čas chtěl" věnoval mu úšklebek. „Proto tu nejsem."

Hromovládce jen pozvedl obočí. Bůh lsti se choval zvláštně. Tedy, zvláštně oproti posledním dní. Méně neobvykle oproti jeho běžnému dřívějšímu chování. „Poslouchám."

„Půjdu s tebou. Opustíme na čas Ásgard."