Iluze života

20.Kapitola

Tony ho pustil až po dlouhých minutách mlčenlivého hledění si do očí. Lokiho tvář ani ruce již nenesly stopy modré, všechny proudy zelené magie vyprchaly nebo se opět skryly v bohově nitru. Jako pozůstatky vnitřního boje zůstaly viditelné jen ohořelé lístky stromů a zbraň ležící uprostřed cesty, jež zde zanechal vyděšený chlapec. Ta se ovšem s Lokiho pohledem rozpadla v prach, který vzápětí odnesl vítr.

Anthony pomalými kroky přešel ke staré, dřevěné lavičce, kde se unaveně usadil. Kolik toho ještě dnešní noc přinese, zdála se mu být delší než všechny jiné noci v jeho životě. Snad jen jedna jediná ji vřele konkurovala.

„Našel jsi mě nečekaně rychle... Thorovi by to trvalo celé hodiny." Věnoval mu hořký úšklebek a přisedl si na druhý kraj. Očima pátral ve tmě stromů.

„Stále ještě máš pochybnosti ohledně mé inteligence."

„Už dávno ne." Zatřepal bůh hlavou.

„Loki ... já vím jaké to je"

„Tohle není vhodná doba Starku" utnul razantně jeho slova bůh. Tvář měl sklopenou k zemi a pohled tak skrýval za závojem tmavých vlasů. Nechtěl o tom mluvit.

„Tohle ale není o vhodné nebo nevhodné době. Je to prostě... život. Stalo se to a zpět to nevrátíš. Lidé umírají každý den."

„Vy jste smrtelníci... ale my... ona... jsme bohové."

Tony přikývnul. „To jste. Ale přesto ne tolika rozdílní. Máte emoce, své životy a jste smrtelní. Žijete stejné životy jako my a možná je jen berete až s příliš velkou samozřejmostí už proto jak dlouho můžete žít."

„Nevíš, o čem mluvíš." Pronesl Loki prostě, jako by snad celý čas ignoroval jeho slova.

„Opravdu myslíš? Bylo mi jednadvacet, když moji rodiče zemřeli. Můj otec byl génius, vynálezce... obdivován a milován... občas mi přišlo, že miloval své vynálezy více než svou rodinu a mnohokrát jsem mu to řekl. Vlastně i v ten den" Tony se odmlčel, aby nabral čerstvý vzduch do plic „Křičeli jsme a hádali se. Měli jsme jet na společnou dovolenou, ale já odmítl. Měl jsem svou hlavu a v tom věku... jsem ho tím prostě chtěl potrestat... kdo nejvíc tím celým trpěl byla matka. Myslel jsem si, že mám spoustu času, spoustu hádek a možností, jak ho donutit to vidět jinak... už jsem je nikdy neviděl."

Loki se neodvažoval říct jediného slova, doléhala na něho slova smrtelníka. Naklonil svou hlavu mírně na stranu a věnoval mu svůj pohled.

„Odmítal jsem si připustit svou chybu, stále jsem to dával za vinu jemu. Zdědil jsem společnost, majetky... a zůstal jsem sám. Toť k tomu sobeckému miliardáři, který není schopen udržet vztah, je egoistický a ješitný. Lituju toho, co vše jsem mu řekl, teď už ano, ale předtím... můžeš to co se stalo dávat za vinu komu chceš, ale vnitřně... je to hlavně tvůj boj. Dáváš si za vinu, to, co se stalo nebo to co se stát mohlo, ale nezměníš to. Ani to, co bylo řečeno."

„Jak ti mohu věřit, že to neříkáš... jen tak...?" zachytával poslední možné stopy svých pochybností vůči smrtelníkovi. Už tolikrát se spálil, když věřil.

„Také jsem ti věřil, když jsem nemusel. Mezi námi není tolika rozdílů Loki a ty to víš."

„Jsi hrdina, pro mnohé dokonce superhrdina."

„Každý padouch je hrdina ve své vlastní mysli a my všichni na světě, my, když jdeme vpřed se svými životy, děláme rozhodnutí a rádi si myslíme, že jsou to správná rozhodnutí." Tony poprvé bohu věnoval svůj pohled. Přisedl si o něco blíže a položil svou ruku na jeho, jež měl v naučeném gestu elegantně složenou ve svém klíně, následoval další vzájemný pohled do očí. Vyřčeno bylo téměř vše.

„Nebyla mou matkou. Jsem potomkem krále ledových obrů a neznámé čarodějky. Leč Ásgardským princem, nikoliv synem Odina. Nenáviděl jsem je pro tu lež a přesto... nikdy mou matkou být nepřestala. Dokázal jsem odsoudit Odina. I Thora, který o tom neměl tušení. Ji ne. Ji jedinou."

Dalších slov netřeba... V dálce nad Atlantickým oceánem, započal východ slunce, jehož první paprsky se opíraly o jeho hladinu a bavily jej do zlatova. Ruch velkoměsta se probouzel k životu v okamžiku, kdy se slunce vlilo do ústí řeky Hudson.

Došli společně bok po boku zpět k vysoké věži, na jejímž vrcholu stálo jméno jednoho z nich. Mlčky kráčejíc, nesouc v sobě stopy svých životů, vystoupali výtahem do jednoho z nejvyšších pater.

„Jarvisi, informuj Thora, že jsme oba zpět ve věži a oba v pořádku, také že není vhodná doba na návštěvy. Ubytuj ho v jednom z vrchních pokojů a zařiď opravy ve věži." Vyčkal na obvyklé "ano, pane" a doprovodil boha až k jeho přidělenému pokoji, společně došli dovnitř a vyčkal, než své tělo položil do měkkých přikrývek. Zatáhl těžké tmavé závěsy a vydal se k odchodu.

„Nechci zůstat sám..." Tonymu se zdálo, že hlas, který zazněl místností, snad ani nepatřil bohu. Tak měkký, žádal, prosil. Zmohl se jen na nepatrné přikývnutí, než došel zavřít dveře, aby se vrátil k jeho loži a položil své tělo vedle něho. Cítil chlad jeho prstů, jak obemkly jeho ruku. I přes tmu, která místností panovala, dokázal vidět jeho tvář, chvějící se řasy a stříbrné krůpěje, jež se draly z jeh očí. Chápal, že se cítí být sám ve svém boji, bolesti, tenkrát to cítil stejně. Bůh před ním shodil ty poslední stopy nepřístupné masky, chlad z jeho těla opadl a nyní svíral jeho prsty ve své nejzranitelnější podobě. Tisíce let živ, přesto stále chlapcem, který toho zkrátka zažil příliš mnoho. Omotal své ruce okolo jeho hubeného těla a sevřel jej ve své náruči. Uvědomoval si zvláštní vůni máty peprmintu, bylinek a něčeho sladkého, která vábila jeho mysl a přinášela zvláštní klid. Prsty se lehce dotýkal jeho zad, po kterých přejížděl v nepravidelných kruzích, cítil jeho pravidelně se nadzvedávající se hrudník, jak se jeho dech klidnil. Na svých rtech ucítil chuť lesních malin. Trvalo mu jen okamžik, než jeho unavená mysl dokázala zpracovat lehké polibky na svých rtech. Započal mu je oplácet.

Leželi vedle sebe. Tony si jednou rukou pohrával s prameny jeho neuspořádaných vlasů a v hloubce polibků vdechoval jeho omamnou vůni. Druhou rukou svíral stále jeho prsty. Začal si s nimi hrát, přejíždět po nich, jeho rukách, dlaních na zápěstí a zpět. Pomalu stoupal výš přes jeho paže ke klíčním kostem až se opět přesunul po jeho těle níž, k lemu jeho ošacení. Opustil jeho rty a přesunul se svými na jeho krk, kde zanechával vlhké stopy, zatímco prsty jeho rukou našly svou cestu pod kusy látky k sametové pokožce.

Bůh se mu rozhodl jeho cestu v mnohém usnadnit, mírně se od něho odtáhl, aby mu přes hlavu přetáhl látku bílého trička načež se znovu vrátil k dobývání jeho rtů. Jen několik okamžiků na to bylo po podlaze pokoje rozházeno hned několik svršků, pokojem se ozývaly trhané nádechy a dlouhé výdechy obou mužů. Ani jeden nebyl ve výhodě, ani jeden neztrácel. Několikrát se vzájemně přetočili přes svá těla na šířce celé postele, dokud bůh neskončil s táhlým výdechem, zády na chladné podlaze pokoje. Tony vyhrál a bůh se jeho dotekům a polibkům zcela poddal. Nechával jej pátrat po svém těle, dotýkat se jeho citlivých míst.

Místnost plnily výdechy rozkoše, vzájemného propletení dvou těl. Horko i chlad. Bolest i slast. Cítil, jak mu Anthony vydechl do vlasů a pevněji sevřel jeho boky. Chvěl se, jak zadržoval touhu, která v něm s každým okamžikem rostla. Prsty se dotýkal jeho boků a vzrušeného klína, zatímco polibky zasypával jeho ramena. Jeho tělo polévala horkost a v konečcích prstů cítil mravenčení.

Nebyl schopen to vydržet déle, bral si jeho tělo, tiskl se na něho a vnímal, jak se pod ním chvěje rozkoší. Nadechl se vůně jeho vlasů, zalapal po dechu a pevně jej sevřel v rukách. Obemknul v prstech jeho přirození, chtěl ho stáhnout s sebou v tom jediném okamžiku. Slyšel, jak vydechl.
Políbil ho do černých vlasů, objal ho a s ním v náruči si lehl. Zůstali tak dlouho. Mlčky...

Oba usnuli hlubokým spánkem, který v sobě nenesl jediné stopy nočních můr.