Iluze života

1.Kapitola

*opravdu dávno*

Mladičký bůh seděl v křesle svého pokoje a bezduše listoval knihou. Číst si pro něho nepřipadalo v úvahu, poněvadž pod okny probíhal až příliš hlasitý boj mezi jeho bratrem a těmi zbylými delikventy, kterým nemohl v poslední době přijít na jméno a kteří se nazývali Thorovými přáteli. Vztekle zaklapl knihu a povzdychl si. Všechno jej v posledních dnech dráždilo a nejvíce ostrá bolest v zádech, která ho vždy překvapila nepřipraveného v ty nejméně vhodné okamžiky. Zranění si přivodil před třemi dny, během té hloupé výpravy a odmítal kvůli tomu za kýmkoliv jít a sám si hlubší ránu na zádech nebyl zcela schopen vyléčit.

Vstal z křesla a s trhnutím zaznamenal, že v pokoji není sám.

„Přikrádáš se ke mně jako duch" věnoval své matce upřímný úsměv a lehce se prsty dotkl její ruky.

„Pak alespoň víš, po kom to máš" Frigga jen krátce očima zapátrala po synově pokoji, přes knihu v jeho rukách, jeho tvář a zadívala se směrem k balkónu, odkud se ozýval hluk a výkřiky z probíhající bitvy. „Jsou poněkud hlasití" jednoduchý pohyb ruky a v pokoji nastalo hrobové ticho. Posadila se do křesla.

„Jaký je důvod tvé návštěvy?" odložil knihu na stolek u postele a posadil se do křesla hned vedle.

„Musí mít matka důvod k tomu navštívit svého syna?" věnovala mu jeden z mnoha úsměvů.

„Nemusí, ale tuším, že nyní nějaký je."

„Zdá se mi, že jste s Thorem v poslední době vůči sobě více na nože než kdy dřív. Zvláště poslední dny."

„Nemožné, už dva dny s ním nemluvím." Položil si naučeně ruce do klína a nasadil kamenný výraz.

„Ano to vím. Také nešla přehlédnout tvá nepřítomnost u jídla, na rozdíl od tvých opatrných pohybů, když už jsi se někde náhodou objevil." Cítil, jak ho její pohled propaloval až do úplného nitra. „Stalo se snad něco během vaší výpravy?"

Ta proklatá výprava s těma dutohlavcema, nejhorší Odinúv nápad za poslední staletí. Povzdechl si a sklopil pohled. Nedokázal by ji lhát a i kdyby, bylo by to zbytečné, protože jediná vždy jeho lež zcela bezpečně poznala a dokázala v něm číst jako v otevřené knize.

„Vím, že s Thorem není občas lehké pořízení Loki..."

„Lehké pořízení? Nemáš ani tušení! Když je mimo dohled Odina nebo tvůj...!" Loki vstal z křesla a začal přecházet po pokoji. „On a ta jeho parta! Kdo si myslí že jsou? Chovají se jako pánové tvorstva! Namyšlení a arogantní ve své velikosti! Oh, Odinův syn!" Vztek posledních dní, jenž dusil v sobě pomalu vycházel napovrch.

„Také jsi Odinův syn." Promlouvala klidně Frigga.

„Je to sobecký a arogantní spratek a ty jeho opice mu poslušně přisluhují!" Zastavil se u okna a zapřel se rukama o parapet, hluboce rozdýchával nával vzteku. Jeho magie v takové okamžiky bývala nestabilní a on se musel ovládat. Jak já ho občas nenávidím.

„Měl bys jít na chvíli na vzduch, nejen být tady zalezlý mezi knihami" cítil její lehký dotek na rameni, než s několika kroky bylo slyšet zaklapnutí dveří. Spolu s matkou bohužel zmizelo i absolutní ticho. S tichým povzdechem se rozhodl její přání splnit, alespoň z poloviny.

Usadil se s knihou v zadních částech zahrady, kde byl relativní klid. Hned po pár řádcích přestal úspěšně vnímal halas okolí a společně s ním i čas. Zpátky do reality ho vrátil až hlasitější rozhovor blížících se postav. Když v tom rozeznal hlas Thora a jeho spolku, bylo už pozdě na to nenápadně zmizet.

„No nene, koho tu máme. Loki už pár dní jsem tě neviděl, začal jsem se obávat, jestli jsme tě omylem nezapomněli v tom lese" Hogun měl sám o sobě dost nepříjemný hlas a ještě za doprovodu hlubokého smíchu Volstagga to byla ta pravá kombinace na Lokiho podrážděné nervy. Všeobecně tihle dva nenechali na Lokim niť suchou a neustále se do mladého prince strefovali.

Přesto zachoval klid a nasadil co nejvíce kamennou tvář. Rozhodl se vetřelce co nejvíc ignorovat.

„Nechte ho být, jdeme" rozhodl velitelsky Thor. Ale ne vždy ho jeho přátelé poslechli. Naopak v poslední době to bylo přesně tak, že pokud šlo o provokování jeho bratra, ani on s tím mnoho nenadělal, naopak si občas sám přisadil, protože se nechtěl před přáteli shodit.

„Ty s náma nemluvíš?" pozvedl obočí Volstagg a neopomněl se zasmát „ale notak, jsi urážlivej jak holka. Nemůžeš to brát všechno tak osobně."

„Anebo si to s náma můžeš vyřídit i jinak, ale to bys nesměl jako holka i vypadat." Na tuhle hlášku Hoguna chtěl Thor reagovat minimálně tím, že by svého přítele odtáhl silou. Ovšem na to bylo pozdě, protože Loki už stál na nohou a okolo rukou se mu tvořily provazce zlověstné zelené mlhy a než se bůh blesku stihl jen nadechnout, místo jeho statného přítele před ním poskakovala ošklivá malá ropucha.

Lokimu uniklo tiché zasmátí, čímž na sebe opět upoutal pozornost, která ještě před okamžikem všechna patřila tvorovi před ním.

„Proměň ho zpátky!" vykřikl k němu Volstagg.

Černovlasý bůh jen pokrčil rameny. „Za pár hodin to vyprchá" a vydal se s knihou v ruce zpět k Ásgardskému paláci.

Thor zastavil svého přítele, který se za ním rozhodl prudce vydat. „Nech ho, ještě by nás nakonec proměnil všechny."

„Beztak byste si to občas zasloužili" pronesl mírným hlasem Fandral. Byl z celé té jejich party jediný, kdo byl občas i pro mladého prince snesitelným společníkem. Který se nikdy nepřidával k jejich provokaci, naopak se mnohdy prince zastal nebo roztržku zastavil. Nyní sebral ze země žábu do ruky a pohledem dal svým společníkům najevo, že je čas pokračovat v cestě.

Loki se urychleně vrátil do svého pokoje. Cítil svou energii, jak koluje jeho tělem, tep ve spáncích sílil. Věděl, že kdyby zůstal, dopadlo by to mnohem hůř a v takovém případě by se to jistě doneslo k Odinovi, který by to nenechal jen tak. Pokud se jednalo o to, že něco provedl jeho milovaný Thor, vždy to bylo rychle vyřešeno, ovšem pokud něco provedl Loki, ještě pomocí své magie, byl oheň na střeše. Naposledy dopadl tak, že mu Odin zakázal magii zcela používat.

Sedl si na postel a hluboce oddychoval. Neubránil se dalšímu škodolibému úsměvu, když si vzpomněl na Hoguna jako malou, ošklivou, kvákající žábu.