Iluze života

7.Kapitola

Thor se na posteli narovnal. „Dokaž, že už pro tebe nejsem bratr."

„Nabývám na dojmu, že i informace o tom který z nás je ten starší byla lživá. Jsi jak malé děcko Thore."

„Jen se vyhýbáš tématu. Tedy?"

„Zdá se ti, že jsem ve vhodném rozpoložení na tvé neomalené žerty?" Loki jej stále poněkud nevěřícně sledoval bez jediné známky pohybu.

„Nežertuji" prudce se zvedl a několika kroky přešel pokoj až do jeho těsné blízkosti. Prohlédl si jeho tvář. Rty stažené do úzké linky, oči přimhouřené jako kočka, ostré rysy tváře a brady hrdě vztyčené. Rovný v zádech až téměř dosahoval stejné výšky jako on. Vždy tak hrdý. Byl skutečným princem, o mnoho více než samotný Thor.

„Vysypal jsi mi hrozny v posteli, kterou jsi krátce předtím celou zmáčel. Myslím, že tvá návštěva je u konce Odinsone." Vykouzlil na své tváři ten nejfalešnější možný úsměv a naklonil hlavu mírně na stranu, až mu několik neposedných pramenů havraních vlasů, jež stihly proschnout, napadalo do tváře.

„Bojíš se mi dát hloupou pusu? Víš, že ti pak dám pokoj." Ušklíbl se Hromovládce.

„Nebojím, jen nevidím důvod se k něčemu takovému snižovat." Vrátil mu uštěpačným tónem bůh Lsti.

„Nikdy nebudeš jiný, proto tě mám tak rád... bratře" zasmál se Thor a vydal se k odchodu, ještě, než za sebou zavřel dveře jeho komnaty se k němu naposledy otočil „Ráno přijdu se snídaní, za těch pár dní, jak je vidno jsi nic nesnědl, takže bez odmlouvání. Dobrou noc."

Teprve když dveře zapadly do svého zámku si Loki dovolil se pohnout a stočil svůj pohled na zavřené dveře. Něco i přes všechny události těch posledních dní ho nutilo k drobnému úsměvu. Něco malého ho hřálo s pocitem, že nezůstal úplně sám a že ne vše co bylo řečeno, byla lež.

Mnoho z dalších dní Loki zůstával i nadále mezi čtyřmi zdmi svého pokoje. Srovnávajíc se s tím, co bylo a nebude, s tím že nevěděl kudy dál. Přesto v tom řádu jednotlivých dní strávených ve svých myšlenkách a knihách, byla jedna osoba, která ho dokázala rozčílit a stejně tak i občas rozesmát. Osoba, která dokázala na krátké chvíle umlčet hlasy uvnitř jeho hlavy. Thor chodil s pravidelnou nepravidelností. Tedy denně ale jak se mu zachtělo. Nosil mu jídlo, knihy a narušoval soukromí jeho pokoje. Loki nepochyboval, že ho častokrát posílala matka... ehm, Frigga... Thor by rozhodně sám o sobě neměl ani zdání o tom jaké knihy mu nosit.

Byl to další z mnoha večerů, kdy poklidně seděl ve svém křesle, v prstech dřímal knihu vázanou v kůži, zdobenou ornamenty a celým prostorem procházela vůně bylinného čaje, když ten "neotesaný buran" vešel do jeho pokoje bez zaklepání. Věděl, že je to on. Za prvé – nikdo při obyčejné chůzi a otevírání dveří nenadělá tolika hluku jako on, za druhé – nikdo jiný neměl možnost do jeho pokoje vstoupit. „Dovedl jsi hulvátství k naprosté dokonalosti, když jsi k tomu všemu přestal klepat" ani k němu nevzhlédl, jen zaklapl rozečtenou knihu.

„Mfám flné fuce..."

Nyní už si jeho pohled vysloužil. Thor měl v jedné ruce obrovský tác plný snad všeho co v kuchyni našel, v druhé zvládl nějakým zázrakem nést tři lahve Ásgardského vína a v zubech svíral otvírák. Loki elegantně vstal ze svého místa a došel až k němu. S drobným úsměvem uzmul z tácu kuličku hroznů a odešel zavřít dveře. Thor jen protočil očima, položil lahve opatrně do měkkých peřin princovi lože, aby se jim náhodou něco nestalo a volnou rukou si pomohl od zbytku nákladu.

„Díky za pomoc."

„Rádo se stalo" věnoval mu Loki jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

Thor se mezitím uvelebil na měkkém loži v barvách chromové zeleně. Tác s pochutinami odložil stranou a jal se neobratně otvírat lahev. Obdivoval Lokiho smysl pro pořádek, jakousi eleganci ve všem, co bylo okolo něho. Vše v jeho pokoji mělo své jasné místo, bylo pečlivě uložené a uklizené, tak i chaotický systém lahviček s různými bylinami, mnoho knih a cetek se jednoduše zdálo tam zcela patří.

Bůh lsti byl oděn jen do lehké tmavé tuniky, volných kalhot a jako obvykle byl bosý. Černé dlouhé vlasy měl zcela výjimečně stažené do nedbalého drdolu kdy hned několik neposedných pramenů našlo svou vlastní cestu a při každém pohybu se mu pletly ve tváři, stejně tak jako několik náramků na jeho zápěstích, které vydávaly příjemný cinkavý zvuk, jak nyní poctivě ukládal starou rozečtenou knihu do polic mezi ty ostatní. Cestou ke svému loži v sotva okem postřehnutelném záblesku zelené vzal kdesi v prostoru pokoje dva poháry, se kterými došel až k Thorovi, kterému se konečně zadařilo otevřít jednu z lahví.

Mlčky se usadili vedle sebe. Loki natáhl své nohy, aby je v kotnících zkřížil a přijal od druhého boha nabízený pohár s vínem. Vlastně už to byla taková tradice, že vedle sebe jen mlčky seděli, zvládali to tak klidně celé hodiny, protože jejich hovory mnohdy dopadaly tak, že mladší z bohů toho staršího vykázal ze svých komnat, často s dodatkem, aby se toho dne raději už neukazoval.

„Matka... i otec... ptají se na tebe." Začal po dlouhém čase a několika prázdných pohárech bůh hromu.

Loki se v odpovědi jen zadíval z okna, byla už tma, jak dlouho tu seděli, než to zase pokazil... „Fain" odpověděl nevzrušeně a dopil další z pohárů „Nejsou to moji rodiče."

„Odina klidně odsuzuj, ale matku ne Loki. Trpí, lituje..." Thor se na svém místě narovnal, chtěl vidět emoce v jeho tváři, ale nic tam nebylo.

„Pak asi má čeho." Odvětil a náramky na jeho rukou zacinkaly o další prázdnou lahev vína.

„Přestaň být tak krutý! Miluje tě a vždy tomu tak bylo. Je to tvá matka! Copak už nic z toho necítíš?!" Thor cítil hněv. Miloval svou matku a věděl, jak ona miluje Lokiho.

„Není to má matka!" Poprvé se pohled jejich očí setkal, ale byly to Lokiho oči, které by teď mohly metat blesky i přesto že bohem hromu byl druhý z nich.

„Tak jako já nejsem tvůj bratr?"

„Co s tím pořád máš?!" zeptal se ho nevěřícně, až několik dalších pramenů černých vlasů opustilo své místo.

„Nevěřím ti to!" rozhodil blonďatý muž rukama na znamení, že vysvětlení je prostě snadné. Nevěřil mu tenhle jeho postoj, kdy by se tak snadno vzdal toho, co pro něho znamenalo celý život. Mírně s sebou trhnul, když vedle sebe zaznamenal Lokiho prudký pohyb. Očekával, že ho zase odtud vyhodí, bude po něm křičet, aby už se nevracel... dech se mu zastavil v hrdle, srdce udělalo několik nepravidelných úderů čímž ho poslalo do mírné závratě, třeba to bylo nadmírou silného vína, které nyní společně s chutí lesních jahod a vůní sladké máty peprmintu, přijímal na svých rtech.