Stepbrother

41.Díl

Tento díl věnuji někomu, kdo mě při minulém dílu potěšil svým krásným komentářem. :3 Mám ty nejlepší čtenáře!:3 <3

Louis:

Ta naštvanost mi nevydržela dlouho. Uvědomoval jsem si, že jsme tam nechali Susan. Dobře jí tak! Je to mrcha a zase se po něm plazila, jak prostitutka. Harry tiše chrápal a mně se podařilo zabrat až kolem půl čtvrté.

 Budík nám zvonil přesně v sedm. Vlastně mě to probudilo až v sedm patnáct, protože jsem se probudil až při třetím upozorněním. Vypnul jsem tu otravnou znělku a s hlasitým povzdychnutím jsem vstal. Protáhl jsem se a můj pohled sklouzl na Harryho. Spal jako beránek. Byl tak sladký a vypadal tak nevinně. Nevinně.. Zrovna on! Ten se určitě v Londýně nadělal špatných věcí. Nechci o tom ani přemýšlet, ale nejde to. Jaký byl, než přišel sem? Chlastal, hulil, střídal holky? Vlastně ne. Měl asi jen Susan.. Ale i to stačí na to, abych žárlil, i když už s ní není. Není krásnější pocit, než vědět, že je někdo, koho milujete jen a jen VÁŠ!

Můj, můj, můj, můj! S radostí jsem skočil do jeho postele a celou svou váhou jsem ho zalehl. „Budíček!“ Vykřikl jsem a začal jsem se smát. Harry se na mě s leknutím zmateně podíval.

„Co blázníš?!“ Zavrčel unaveně. Měl kruhy pod očima a vypadal dost zdrchaně. Po tom, co včera vypil, se ani nedivím.

„Musím jít do školy. A ty samozřejmě taky.“ Zazubil jsem se.

„Ještě pět minut.“ Zamrmlal a vytáhl si polštář zpod hlavy. Zakryl si s ním obličej a já ho vzal do své malé dlaně a odhodil ho.

„Ani pět minut, lásko. Vstávej.“ Políbil jsem ho na krku. Najednou jsem uslyšel kroky. Rychlostí blesku jsem vstal a zmateně jsem se koukl ke dveřím. Ty se vzápětí otevřely a vešla Anne.

„Kluci, Lottie a Fizzy šly na ranní doučování z biologie, Gemma měla naspěch ani nevím proč a já jdu s dvojčaty k lékařce. U nich ve třídě řádí viróza a asi to od někoho chytily. Nezlobte a nedělejte..hlouposti..“ Pousmála se a zase zavřela dveře. Harry vykoukl zpod peřiny a přeměřil si mě pohledem. V tom jsme už slyšeli bouchnutí hlavních dveří.

„To znamená, že jsme sami doma? Úplně sami?“ Zazubil se a rychle vstal. Už vypadal, že mu nevadí nedostatek spánku a ani bolest hlavy a podobné věci po alkoholu. Pousmál jsem se a přitulil se k němu.

„Tvůj táta je už v práci, že jo?“ Chytil si mě pod zadečkem a vytáhl výš, aby mě mohl políbit. Krátce jsem se otřel o jeho rty a podíval se mu do očí.

„Jo, jsme tu sami.“ Usmál jsem se. „Ale musíme se jít chystat do školy, nebo to nestihneme.“ Dostal jsem se z jeho sevření a šel dolů.

„Proč nezůstaneme dnes doma?“ Šel v těsném závěsu za mnou a neustále se snažil dotýkat mého pozadí s úšklebkem na rtech.

„Protože musíme do školy. Mám už dost absence a nemůžu si to dovolit. Ty bys měl být chvíli taky vzorný student, Stylesi.“ Vyplázl jsem na něj jazyk.

„Je s tebou nuda, Lou.“ Svěsil koutky a namířil si to do koupelny. Mezitím jsem stihl udělat ošizenou snídani. Sám jsem hlas neměl. Nachystal jsem mu ještě vodu s tabletkou a vystřídal ho v koupelně. Vůbec nic jsme nestíhali. Popadl jsem tašku a běžel dolů. Harry na mě už čekal. Propletl si se mnou ruku a svižnějším krokem jsme šli ke škole.

Harry má samozřejmě mnohem delší nohy, než já a proto jsem skoro nestíhal jeho tempu.

„Zpomal!“ Tiše jsem se zasmál.

„Copak? Nestíháš, prcku?“ Zakřenil se a nezpomaloval.

„Jdi někam, brouku.“ Vyplázl jsem na něj jazyk. Už nám zbývaly asi tři minuty cesty ke škole, když mi zazvonil mobil. Vytrhl jsem se opatrně Harrymu ze sevření a začal jsem se prohrabovat v mé tašce. Nikdy jsem nebyl pořádný, ale tady ten bordel.. už bych s tím mohl něco udělat.

Třeba zítra. Možná příští týden. Nebo taky nikdy.

Nakonec jsem ho našel po učebnicí algebry a pod sešitem informatiky. Rozzářila se na mě fotka volajícího. Modré zářivé oči, které by jste poznali kdekoli. Klidně v davu tisíci lidí. Blonďaté promelírované vlasy, které vypadají přirozeně a letmý úsměv. Trávíme teď spolu strašně málo času.

Zvedl jsem to a koukl na Harryho. Potom radši rychle zpátky do země. „Ni?“

„Lou?“ Vyhrkl.

„Prosím, přijď rychle.“ Zavzlykal.

„Proč? Co se děje? Ty nejsi ve škole?“ Ptal jsem se okamžitě.

„Ne, jsem v nemocnici. Musíš rychle přijet.“ Jeho hlas zněl velmi zoufale. Docela dost mě to vyděsilo.

„Co se děje?“

„Prosím, Lou..“ Vzlykl a típl hovor. Zamračil jsem se.

„Musím jít, Harry.“ Pokrčil jsem rameny. Dal jsem mu pusu na tvář a ignoroval jsem jeho otázky typu, co se děje a kam jdu.

Musel jsem jít rychle za Niallem. Nechápal jsem, co se stalo a bylo jedno, že mám hodně absence.