Stepbrother

15.Díl

Louis:

Podíval jsem se na paní Campbellovou, která přišla do třídy a potom na Harryho. Psal moje zadání a svoje nedopsal. Maximálně do poloviny. Já mám kvůli němu domácí vězení a on kvůli mně problém s touhle protivnou stařenou. Rychle mi podstrčil papír s mým jménem a já jí to odevzdal. Harry jí odevzdal to, co měl a ona se nezapomněla ozvat.

„Můžeš mi říct, co jsi tu celou hodinu dělal?“

„Asi jsem se snažil něco napsat.“ Pokrčil rameny a vstal.

„Zítra budeš po škole a klidně se to bude opakovat každý den, dokud nenapíšeš rozumnou práci. Mimochodem Tomlinsone, vypadá to skvěle. Kupodivu..“ Při poslední větě se podívala na mě a vypadala velmi nejistě, protože nic takového bych nikdy nenapsal. Modlil jsem se, aby to nezjistila. Potom odešla.

„Promiň, Hazz.“ Provinile jsem se na něj podíval a oslovil jsem ho touto zdrobnělinou.

„Nevadí. Zítra to napíšu raz, dva.“ Podíval se na mě a roztomile se usmál.

Úsměv jsem mu oplatil. „Nemůžu jít s tebou na tu čokoládu.“ Pokrčil jsem rameny.

„Proč?“ Vypadal zklamaně.

„Protože mám přece domácí vězení.“ Vzal jsem si věci a taky jsem vstal. Pomalu jsme šli ke dveřím a pryč ze školy. Harry mě chytil kolem pasu. Podíval jsem se na něj a on na mě taky.

„To přece nevadí. Já to s tvým tátou zařídím. Teď si dáme čokoládu, cheesecake a povíš mi víc o tobě.“ Pousmál se. Nic jsem nenamítal, protože jeho ruka na mém těle po celou cestu do cukrárny mě přiváděla do rozpaků.

Když jsme tam dorazili, tak jsem se posadil k poslednímu stolku. Harry si sedl naproti mně. Byl jsem vlastně i rád, protože jsem z něj začínal být nervózní a měl jsem pocit, že všechno co řeknu, dokazuje to, že jsem úplnej idiot. Divím se, že semnou vůbec někam šel. Objednali jsme si to, kvůli čemu jsme sem šli a rozpačitě jsme se na sebe dívali. Chtěl jsem něco říct, ale moc mi to nevyšlo. Proto začal on.

„Hm, takže ty a Hannah.. nic?“ Zeptal se a položil si ruce na stůl. Jeho ruka byla pár centimetrů od té mé.

„Nic.“ Vydechl jsem.

„A už je tu někdo, komu patří tvoje srdce?“

Zakroutil jsem hlavou. Proč ho to zajímá? Nevadí mi to, ale divím se. „Nikdo.“

Kudrnáč se usmál. Servírka nám přinesla čokoládu a cheesecake. Odtáhl svou ruku dál od té mé a hned se napil.

„Dáš mi ochutnat?“ Zeptal se.

„Ten tvůj chutná úplně stejně, víš?“ Zasmál jsem se.

„To nevadí.“ Zakřenil se a přisunul se blíž ke mně. Když řeknu blíž, tak myslím úplně blíž. Dalo by se říct, že se natlačil na moje boky a pustil se do mého dortíku. Napil jsem se a jen jsem na něj koukal. Chvíli se cpal a pak si uvědomil, že ho sleduju. Podíval se na mě.

„Máš tady čokoládu.“ Usmál se a palcem ji setřel z mého rtu. Byl tak blízko. Čím dál tím víc..