Stepbrother

38.Díl

Louis:

Šel jsem tedy sklesle za tátou do jeho „pracovny“. Ihned za námi zavřel dveře. Bylo vidět, že by na mě chtěl nejradši řvát, ale zřejmě nechtěl, aby Anne něco slyšela.

„Louisi..“

„Tati! Pochopil jsi to špatně!“ Začal jsem, ale zase na mě upřel ten výhružný pohled.

„Gemma je tvoje sestra! Nevlastní, ale sestra! Možná chápu, že se ti líbí. Je to krásná dívka v podobném věku jako ty, ale myslím, že máš na holky ještě trochu čas. Chtěl jsem, abys měl své nové sourozence rád, ale odteď budeš od Gemmy minimálně pět metrů, rozumíš?! Chceš překazit všechno, co je mezi mnou a Anne? Miluju ji, dokážeš si představit, co by řekla na to, kdyby se dozvěděla, že jí osaháváš dceru? Ještě k tomu dvou nevlastní sestru?!“ V rámci možností vykřikl, ale stejně ho nikdo kromě mě nemohl slyšet.

V tuto chvíli jsem zapomněl na Harryho, na nedorozumění s Gemmou, na Nialla.. prostě na všechno. Zamrzelo mě, jak řekl, že miluje Anne. Chápu to. Jednou to přijít muselo, ale stejně..

„Nějak rychle jsi zapomněl na mámu, co?“ Vyhrkl jsem. Ani jsem se na něj nestačil podívat a už mi přiletěla taková facka, že jsem málem spadl k zemi. Vyhrkly mi slzy. Asi ani ne kvůli facce, ale kvůli mámě. Jako by byl zákaz o ní mluvit v tátově přítomnosti. S její smrtí mi pomáhal vyrovnat se Niall a já pomáhal sestrám, zatímco táta skoro dělal, jako by nic a pak sám plakal večer do polštáře. Hrál si na siláka a trápil se sám pro sebe místo toho, aby pomohl nám.

Nějakou chvíli jsme mlčeli a potom se ozval se slovy: „Lou, promiň. Nechtěl jsem..“ Řekl potichu a chtěl mě možná i obejmout, ale já ho jen odstrčil.

„Jdi do háje.“ Odsekl jsem a rychle se vyřítil ze dveří. Slzel jsem a nedokázal jsem to zastavit. Harry a Anne se na mě vyděšeně podívali a všechny holky kromě Gemmy byly dole. Nevím, co to do mě vjelo. Nedokázal jsem to ovládat. Vletěl jsem Harrymu do náruče a on si mě pevně přitiskl do objetí. Hystericky jsem se rozbrečel. Chtěl jsem mámu tady a teď. Neskutečně moc mi chyběla. Nedokázal jsem na ni zapomenout.

Harry mě hladil na zádech a já vůbec nevnímal, že je někdo kolem nás. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděl, že se na nás možná i vyděšeně koukali a nechápali. V tom někdo zazvonil. To mě asi nějak probudilo ze záchvatu slz a zármutku. Lottie šla otevřít a já jsem se od Harryho odtáhl. Zahanbeně jsem si utřel slzy.

„Harry!“ Vykřikl dívčí hlas s možná přehrávaným ale taky možná opravdu šťastným hlasem.

„Susan..“ Řekl tiše Harry. Možná, že i vyděšeně?

Podíval jsem se na ni a ihned na Harryho. Znovu mi z očí vyhrkly slzy. Teď jsem k tomu měl další důvod.

„Půjdu k sobě.“ Řekl jsem potichu. Anne se na mě stále soucitně dívala. Nic jsem jí nezazlíval. Ona i můj táta si zaslouží štěstí, ale nemůžu si pomoc. Mámu bych tu samozřejmě viděl tisíckrát radši. Vyletěl jsem nahoru a tam se teprve pořádně rozbrečel. Co tu ta londýnská primadona dělá?! Připadal jsem si jak ubrečená holka.

Harry:

Nejdřív mě vyděsil Louis svými slzami. Chtěl jsem s ním být v místnosti sám a něco mu říct. Nějak ho uklidnit. Ale všechno kromě objetí by vypadalo před zrakem jeho sester a mé mámy zvláštně. Byl tak křehký, zlomený a nešťastný a to se mi vůbec nelíbilo.

A potom mě vyděsila Susan. Ta mě vyděsila samozřejmě ve špatném slova smyslu. Snad i v tom nejšpatnějším. Ještě ona mi tu chyběla. Je to moje chyba. Měl jsem se s ní rozejít hned, co jsem si urovnal svoje city k Louimu. To byla láska. To on mi dovolil se do něj zamilovat. Ona byla jen rozptýlení ve velkém městě, kde jsem si myslel, že jsem šťastný, i když to tak nebylo.

„Harry, zlatíčko. Chyběl jsi mi.“ Vrhla se mi okolo krku a pevně mě svírala. Tohle nebylo vůbec tak příjemné, jako když mě pevně svírá Louis. Bylo to spíš skličující. Mlčel jsem. Možná očekávala, že řeknu, jak moc mi chyběla taky, ale nebyla to pravda a já už nechci dál lhát.

„Copak tu děláš?“ Objal jsem jí taky, aby se neřeklo. Lottie na mě vrhla nenávistný pohled. Chápu to. Zasloužím si to a uvědomil jsem si to až v tuto chvíli.

Když se na mě skoro až nenávistně koukala i Fizzy, tak jsem se od Susan raději odtáhl. Nemůžu říct, že by mi nechyběla vůbec. Dalo by se tomu citu, který k ní chovám říkat zvyk nebo přátelství. Možná i malá přitažlivost, ale láska vážně ne!

„Chyběl jsi mi. Bylo mi smutno a na nic, tak jsem tě chtěla vidět.“ Usmála se a potom šla obejmout mou mámu. Ta se na ni jen lehce usmála a omluvila se a šla nahoru.

A co teď? Harry Styles je v koncích.