Stepbrother

28.Díl

Louis:

Plakal jsem a nemohl jsem přestat. Nešlo to, i když jsem se snažil sebevíc. Niall zamžoural a objal mě. Po chvilce mu nejspíš bylo jasné, proč brečím. Vždycky mu to bylo jasné. Když mi zemřela máma, tak jsem brečel často a on věděl, jaký to má důvod.

„Proč? Proč zrovna ona?“ Vzlykal jsem nahlas a pevně ho stiskl v objetí.

„Protože lidé odcházejí..“ Šeptl a pohladil mě ve vlasech. „Vím, že ti chybí..“ Šeptl.

Potom jsme už mlčeli. Nemohl jsem nic říct, prostě to nešlo. Nepodařilo se mu mě uklidnit, i když se opravdu snažil. Stačilo mi, že mě objímal a nebyl jsem sám. Potom už jsem neusnul a Niall taky ne. Ráno mi půjčil svoje boxerky a tričko. Šel jsem se osprchovat a potom jsem se do toho oblékl.

Hned na to mě popadl a vedl dolů k snídani. Přišlo mi to blbé, když jsem se ani neohlásil, že přijdu, ale jeho rodina mě měla vždycky ráda. Jen se usmáli a na nic se neptali. Slušně jsem je pozdravil a sedl si ke stolu. Jeho máma Maura mi udělala palačinku se zmrzlinou, tak, jak jsem to měl vždycky rád. Viděla moje uplakané oči, to proto se snažila být tak moc milá.

Niall mě celou dobu držel za ruku. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Za prvé mi to přišlo neslušné a za druhé..asi ani žádné zadruhé neexistuje. Nechci mu ublížit. Začínal jsem zvažovat, jestli bylo správné sem chodit a líbat ho, i když vypadal šťastně a neustále se na mě usmíval a koukal.

Potom mi Niallův táta řekl, že u nich můžu zůstat, jak dlouho budu chtít, ale že mám dát vědět tátovi. Přikývl jsem a šli jsme hrát s Niallem videohry. Měl nějakou novou, při které se mi naštěstí trošku zvedla nálada, ale uplakané oči jsem měl pořád.

A potom to přišlo. Horanovic domem se rozezněl známý zvuk, který oznamoval, že někdo zvoní. S Niallem jsme nerušeně dál hráli videohry a dokonce jsme se něčemu i smáli. Seděl mi na klíně a já měl obmotané ruce kolem něj a držel jsem herní konzoli.

Potom si někdo odkašlal. Přestali jsme hrát a oba jsme se otočili. Harry.

„Ahoj.“ Pípl.

Nezmohl jsem se na slova a Niall zamumlal něco na pozdrav. Nebylo to zrovna milé, ale co už. Harry se na nás taky zrovna přívětivě nedíval.

„Můžu s tebou mluvit, Lou?“ Zeptal se. Nedokázal jsem říct, že ne. Přikývl jsem a malinko jsem Nialla odstrčil od sebe. Blonďáček nevypadal moc nadšeně.

„O čem chceš mluvit?“ Zeptal jsem se ho. Změřil si mě pohledem a povzdychl si. Nechápu, co to mělo znamenat, ale když se mi koukal na tělo a potom do obličeje, tak jsem byl docela v rozpacích.

„Můžeme si promluvit o samotě?“ Zeptal se a podíval se na Nialla ve znamení, že má odejít. Ten pochopil, a i když nerad, tak odešel z místnosti.

„Tak to vyklop.“ Šeptl jsem a on se ke mně přiblížil o dva kroky. Já jsem o dva kroky couvnul dozadu.

„Vlastně nevím, co bych ti řekl. Posral jsem to a strašně mě to mrzí.“ Už se ke mně radši nepřiblížil.

„Mně to taky mrzí.“  Hrál jsem si s prsty na ruce a koukal jsem do země.

„Chci to napravit.“

„Co jsi řekl, už nespravíš.“

„Mrzí mě to.“

„Nemusíš to pořád opakovat.“

„K Susan nic necítím, chápeš? Pojď domů..“

„Nepůjdu.“ Podíval jsem se na něj. Zraněně na mě koukal.

„Louisi, prosím..“

Zakroutil jsem hlavou a on mě pohladil na tváři. Tentokrát jsem neuhnul. „Mark říkal, že tu budeš. Měl jsem ti říct, že máš dnes přijít na večeři i s Niallem. Zůstaň dnes doma, prosím.“ Zašeptal.

„Nepočítej s tím. A už jdi, Harry..“ Naposledy jsem se na něj podíval a šel jsem za Niallem do pokoje. Po chvíli jsem už slyšel bouchnutí dveří. Odešel.

Niall nevypadal zrovna nadšeně. „Co chtěl?“ Zeptal se.

„Nic.“ Odsekl jsem.

Uraženě se na mě podíval. Povzdychl jsem si a sedl si k němu.

„Půjdeš semnou dnes k nám?“ Zeptal jsem se tiše a propletl si s ním ruku.

„Proč?“ Podíval se na naše ruce.

„Máme přijít na večeři..“ Díval jsem se na něj.

„Když budeš chtít, tak půjdu.“ Řekl a já se k němu přitulil, protože jsem měl špatný pocit z toho, že je naštvaný nebo uražený.

„Jasně, že chci..“ Přikývl jsem a spojili jsme naše rty v krátký polibek. Niall spokojeně zavrněl a konečně se usmál.

Potom jsme jen mlčeli a seděli přitulení k sobě. Podařilo se mi na nic nemyslet. Jen se koukat do zdi, jako debil.

„Půjdu se umýt, půjdeš semnou?“ Zeptal se tichounce. Nevnímal jsem ho.

„Lou..“ Ozval se po chvíli.

„Co?“ Otočil jsem se na něj. On zopakoval svou otázku.

„Promiň, Ni.. jdi sám. Počkám na tebe, můžeme se jít projít..“ Navrhl jsem nervózně. Zklamaně přikývl a šel do koupelny.

Zachumlal jsem se do jeho peřin a přitáhl si k sobě plyšovýho méďu, co tu měl. Co mám sakra dělat se svým životem?