Stepbrother

27.Díl

Asi nebudu psát předkecy, so.. děkuju :D <3

Louis:

Niall stále spokojeně spal jako andílek. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem ho při té hloupé hře políbil. Vlastně.. nebylo to špatné. Ale s Harrym to bylo prostě jiné. Třeba si to jen namlouvám. Třeba je to s Niallem stejné jen mi připadne Harry najednou nějak zajímavý.

Využil jsem toho, že Niall spal a pohladil jsem ho ve vlasech. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je dobré udělat to, co jsem teď udělat chtěl. Je to možná sentimentální, ale v tuto chvíli mě to nezajímalo. Políbil jsem ho. Bylo to jako probudit šípkovou Růženku. Otevřel ty svoje modrý kukadla a zmateně a unaveně se podíval. Zopakoval jsem to. Tentokrát jsem mu věnoval delší polibek a on se ode mě odtrhl.

„Lou, co tady – “ Snažil se něco říct, ale znovu jsem se přitiskl na jeho rty. Teď už mi začal polibky po chvíli opětovat. Zapomenout na Harryho. Zapomenout na Harryho. Zapomenout na Harryho..

Ruce obtočil kolem mě a přitiskl si mě k sobě blíž. Spokojeně vrněl do polibků a já ho hladil ve vlasech.

Když už to přestávalo být tak nějak nevinné, tak jsme se od sebe raději rychle odtrhli.

„Lou..“ Šeptl.

„Nic neříkej.. půjdu.“ Pomalu jsem se vytrhl z jeho sevření a zmateně jsem si sedl.

„Nechci, abys šel.“ Zašeptal po chvíli ticha a objal mě zezadu. Otočil jsem se k němu a přitulil jsem si ho k sobě.

Je přeci jen hezké, když víte, že někomu na vás záleží, i když někomu jinému ne..

Harry:

Celou noc jsem na něj myslel a taky na to, jak jsem všechno definitivně podělal. Asi o půl páté ráno jsem se zvedl a vyběhl schody. Přede dveřmi našeho pokoje jsem se na chvíli zastavil a přemýšlel, jestli se nemám vrátit.

Nakonec jsem prudce otevřel dveře a šel k jeho posteli. Chtěl jsem si ho usmířit. Chtěl jsem ho obejmout a říct mu, že mi na něm záleží a možná ho i políbit.

Jenže byl tu jeden malý problém. On tu nebyl.

Začal jsem přemýšlet, kde by mohl být. Utekl? Ublížil jsem mu? Nebo šel možná za Stanem nebo za někým?

Začínal jsem o něj mít strach. Velký strach. Určitě šel za kamarádem. Nebo taky ne. Znovu jsem se rozbrečel a lehl si do jeho postele. Všechno to tu vonělo po něm. Bohužel tu chyběl on, aby mě třeba objal a já byl v klidu.

Všechno je to moje chyba.

Louis:

Potřeboval jsem přemýšlet. Možná taky nebylo nejlepší jít zrovna za Niallem, ale svým způsobem je mi trošku líp. Ukolíbal jsem ho k spánku a on v mém objetí usnul.

Teprve po tom jsem začal přemýšlet. O Harrym, o tom drobečkovi vedle mě, který se na mě tiskl a nechtěl mě pustit a o všem. Táta je s Anne šťastný, ale možná byla chyba, že ji přivedl k nám. Kdybych nepoznal Harryho, tak bych se třeba.. nezamiloval? Možná bych si pořád trošku užíval s Hannah a nic bych neřešil.

Ale zase na druhou stranu bych nepoznal svoje pravé já. Třeba je lepší, když se trápím. Třeba je mi to souzeno. Nejdřív mi umře máma a teď tohle. Kéž by tady byla. Jí bych se nebál svěřit. Jí bych vyklopil všechno, ona by mě objala a řekla, že všechno bude lepší.

Při vzpomínkách na mámu jsem se naplno rozvzlykal jako malé dítě, až jsem vzbudil Nialla.