Stepbrother

42.Díl

Kvůli určité věci chystám s tímto příběhem úplně jiný obrat. Brzy se všechno dozvíte, ale bude to změna a něco jiného, než jsem říkala. <3 

Louis:

Rychle jsem dorazil do nemocnice a sháněl jsem se po Niallovi. Volal jsem mu asi třikrát, ale nevzal to. Pak jsem ho uviděl na konci chodby.

„Nialle!“ Houkl jsem, i když tady v nemocnici bych neměl. Taky jsem schytal pár zvláštních pohledů od dvou starých babiček, co tu seděly, čekajíc na svoje vyšetření. Stejně určitě drbaly nevinný lidi a vymýšlely si o nich všelijaký báchorky.

„Ticho!“ Okřikl mě lékař o dvě hlavy vyšší, než já. On je vlastně skoro každý o dvě hlavy vyšší, než já.

„Lou!“ Vykřikl hystericky Niall a rozutekl se ke mně. Já k němu taky a o pár sekund později jsem ho pevně objímal. „Lou, Lou.. už mě neopouštěj, prosím.“ Vzlykal mi do ramene a křečovitě svíral moje tričko v těch svých pěstičkách.

„No tak, Blondie, broučku.. neplakej.“ Konejšil jsem ho a hladil ve vlasech.  

„Máma, táta a Greg..“ Vzlykal jako o život. Bylo mi ho tak moc líto a netušil jsem, jak mu mám pomoc. „Nabourali se.“ Objal jsem ho ještě pevněji. U dveří o pár metrů dál stál lékař a koukal po Niallovi. Určitě mu chtěl něco říct a díky jeho výrazu ve tváři jsem raději nechtěl ani tušit co.

„Ni, jsou v pořádku?“ Vyhrkl jsem a malinko jsem se od něj odtáhl. Prstem jsem mu stíral slzičky, ale přicházely další.

„Já nevím, Lou.“ Znovu mě pevně objal.

„Asi na tebe čeká lékař.“ Zašeptal jsem a odtáhl ho od sebe. Niall jen zkroušeně přikývl a šel za lékařem. Bylo mi neslušné tu jen tak postávat nebo se na ně dokonce koukat, a tak jsem si šel do automatu koupit kávu. Tašku, kterou jsem měl přichystanou do školy, jsem položil na židli a sedl si i s kávou v ruce hned na tu vedlejší.

Usrkl jsem z toho nechutného plastového kelímku a přemýšlel o tom, proč se nabourali. Nechtěl jsem se Nialla ptát nebo tak něco. Přišlo mi to zrovna teď dost nevhodné.

Přeci jen mi to nedalo a tak jsem se po dvou minutách podíval směrem doprava. Niall šel ke mně. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Stoupl jsem si.

„Nialle, copak?“ Řekl jsem šeptem. Začínalo mi to pomalu docházet. Niall ani hystericky nevzlykal. Slzy mu stékaly po tváři.

„Oni.. táta, máma, Greg..“ Zlomil se mu hlas a podíval se na mě těmi svými uslzenými studánkami. Všechno jsem pochopil. Můj kelímek s tou odpornou kávou jsem omylem upustil z ruky a ta směska hnusu se rozlila po podlaze. Objal jsem ho snad ještě pevněji, než předtím. Ne, tohle ne..

Harry:

„Chápeš to? Uprostřed cesty mi řekl, že musí jít! A ten tvůj Niall tu taky není. Tak kde asi jsou?!“ Vřískal jsem a rozhazoval rukama na všechny strany. „Mám největší chuť ho zabít!“ Rozzlobeně jsem si sedl na židli vedle Liama a dál jsem si stěžoval. Liam jen mlčel a poslouchal mě, jako vždy.

Školou se rozezněl zvonek ohlašující první hodinu, ale učitel si dával na čas. „Niall mi nebere mobil.“ Podíval se na mě Liam těma svýma psíma očima.

Sklopil jsem hlavu. Už se mi ani nechtělo se vztekat. Bylo mi z obou zle. Nestihl jsem ani nic říct, protože přišel učitel. Dokonce mě přepadaly myšlenky na to, že to se mnou a s Louisem nemá smysl. Možná bychom se měli rozejít? Chodíme spolu vůbec?

Sám jsem moc dobře věděl, že mám teď jen blbý a silácký řeči. Až ho uvidím, tak budu mít jiný názor. Takový názor, že si budu už do konce života říkat, že ho nesmím opustit.