Stepbrother

17.Díl

Harry:

„Poznával jsem Harryho..“ Řekl Louis a pousmál se na mě. Věnoval jsem mu úsměv a zmizel jsem po schodech nahoru. Pořád jsem se usmíval, jak idiot a nedokázal jsem si to vysvětlit. Moje podvědomí pořád myslelo na polibky s Louisem. Praštil jsem sebou na postel a připadal jsem si, jak nějaká třináctiletá školačka, co si udělala crush na nejhezčího kluka ve škole. Kluk..

V tom mi zapípal mobil. Podíval jsem se a na displeji se mi ukázala fotka. Fotka osoby, na kterou bych měl myslet a nemyslím. Susan. Zvedl jsem to a malinko nervózně jsem ji pozdravil. Taky nezněla nadšeně na to, že jsme spolu nemluvili a ani jsme si nepsali skoro, co jsem tu. Měla by mi chybět a zatím mi ani moc nechybí. Všechno je zvláštní.

Zrovna jsem jí říkal něco o škole, protože jsme spolu vážně neměli moc o čem mluvit a ona mi do toho najednou skočila. „Harry? Našel sis tam někoho?“

„Blázníš? Ne-ne.. Nikoho.“

„Fajn.“ Odpověděla. Fajn?! Jenom hloupý fajn? Dobře, čekal jsem něco víc, když už jí řeknu, že jsem si tu nikoho nenašel, i když jsem se asi před půl hodinou líbal s mým nevlastním bratrem.

Kurva, já jsem se líbal s nevlastním bratrem, se kterým sdílím jeden pokoj. Proč jsem nedokázal těm rtům, které patří klukovi odolat? Neměl bych, ale stejně jsem ho líbal. A byly to ty nejkrásnější polibky na světě, ale teď se tu s ním budu cítit trošku trapně.

„Harry, jsi tam?!“ Zeptala se už asi po třetí, co jsem jí neodpověděl.

„Jo, jo.. jsem.“ Jen jsem se bohužel trochu zamyslel. Trochu víc.

„Víš co? Mám toho dost. Až mě ve škole uvolní, tak přijedu. Nevěřím ti.“ Vyjekla. Úplně jsem si dokázal představit ten její hysterický, žárlivý pohled. Potom to típla.

Ani jsem se nestihl zeptat na Zayna. Počkat, co to řekla? Že přijede? Ne, to snad neudělá. Měl bych se těšit, ale netěším a ani si to nedokážu vysvětlit. Proč je všechno tak složité?

Vstal jsem, někam odhodil mobil a otevřel jsem dveře s cílem jménem koupelna. Vrazil jsem do Louiho. Podíval jsem se na něj a rychle jsem šel do koupelny, kde jsem se zamknul. Moc jsem se do všeho zamotal. Za všechno může máma a to její stěhování!

Louis:

Ještě chviličku jsme si s Gemmou povídali. Myslím, že si ji taky brzy oblíbím. Tedy ne tak moc, jako jejího bratra.. Potom jsem se chtěl jít omluvit i Anne, ale mám tak trochu strach. Je to jiné, než se omlouvat Harrymu nebo Gemmě. Anne je dospělá. Je milá a hlavně je to láska mého táty, takže bych to měl vážně respektovat. A rozhodně to není žádná krutá macecha, jako jsou v pohádkových knížkách.

Šel jsem dolů, ale zrovna do sebe byli s tátou tak „zabraní“, že si ani nevšimli, že jsem vstoupil do místnosti. Potichu jsem se otočil a šel jsem zpátky. Teď mám jít do pokoje? Za Harrym? Božínku. Vážně mám při pomyšlení na nevlastního bratra motýlky v břiše? To se přece nesmí. Otevřel jsem dveře, ale ťukli jsme do sebe. Pousmál jsem se, ale on na tváři úsměv neměl a rychle zmizel do koupelny, kde se zamknul. Nejspíš si udělám úkoly a budu myslet na to, jak jsem všechno zpackal..