Love in little town [CZ]

31. kapitola

Šel jsem s ní do velkého pokoje s okny přes místo zdí. Byly velké a mě povědomé. Podobná okna měla v domě i má babča.

"Takže," spustila Carly. "Jak můžeš přežít a vše se může vrátit do normálu, jako než se objevila Spencer, kromě toho, že tu všichni budem. Záleží na tom jaký druh kdo je. Podle toho se udává rychlost umírání. My s Andrewem jsme to chytli v čas, ale tebe čeká dost brzo smrt pokud," sáhla do kapsy a vytáhla malou ampulku s rudou tekutinou. Vzal jsem si ji od ní. Otevřel ji a začal pít. Po jazyku se mi rozlila tekutina s železitou chutí.

"Jak se cítíš?" zamumlala Carly a vytrhla mi z ruky ampulku, kterou odhodila za sebe. Ta se v důsledku pádu roztříštila.

"Asi fajn." řekl jsem s rozpačitostí v hlase. "Zabere to i na Izzi?"

"Jasně a myslím si že by nebylo od věci dát taky Spencer a její mámě. Pro jistotu." Poslední větu mi skoro pošeptala do ucha a v hlase měla sarkasmus.

Prudce jsem se na ní otočil, ale to už byla pryč. Seběhl jsem proto o patro níž, kde netrpělivě čekali holky, ale Carly nikde.

"Tak jdem." Nechal jsem je jít před sebou protože jsem chtěl udělat ještě jednu věc. Počkal jsem si až budou dost daleko a pak jsem vypustil z úst něco co jsem chtěl říct hrozně dlouho. "Děkuju Carly, za všechno co si pro mě a mé přátele udělala."

Nastopili jsme do auta. Otočil jsem se abych viděl na zadní sedadlo. "Ehmm, měl bych CeCe malou prozbu," Zapla si pás a urovnala bluzku. "Jasně o co jde?"

"No vlastně bych potřeboval tvou krev." cítil jsem se docela trapně když jsem to vyslovoval. V mé hlavě to znělo lépe. CeCe mlčela a dívala se na mě jako na ducha.

"Tak jo." řekla nakonec a mě spadl kámen ze srdce. "Strašně ti děkuju, kdybys nesouhlasila, bylo by to hodně složité a mohly bychom přijít o Izzi a to by Zach strašně nesl." Spencer se dívala ven z auta a usmála se. To mě potěšilo. Už dlouho jsem jí neviděl jak se směje.

Dojeli jsme k Zachovi. Před pár minutami mi volal, že je u něj Izzi a je jí zle. Hned mi došlo co se děje.

Když jsme tam přijeli, Izzi ležela v Zachově posteli a vypadala jako mrtvola. "Zachu běž pro nůž a hrnek." rozběhl se po schodech do kuchyně a za chvilku se přiřítil se skleničkou a nožem. "CeCe musíš se říznout," ani jsem to nemusel říkat celé. CeCe si vzala nůž se kterým si vytvořila ranku na zápěstí a rudá krev začala vytékat do skleničky, kterou držela Spencer.

"To stačí," řekla Spencer a sedla si vedle Izzi na postel. Podepřela jí hlavu a nalila Izzi krev do úst.

Seděli jsme ve vedlejším pokoji a čekali co to s Izzi udělá. Seděl jsem na zemi a opíral se o postel. Spencer si lehla vedle mě a hlavu mi položila do klína. Chvíli jsem jí hladil po vlasech a sledoval jak se baví Zach se CeCe.

"Caleb ví co dělá a jí bude určitě líp to mi věř." řekla CeCe. Zach na ní jen koukal a po chvilce spustil. "Jo je to můj kámoš, ale to kvůli němu se tohle všechno děje. To kvůli němu už jednou Izzi umřela a teď musí trpět."

To se mě dotklo. Do očí se mi začali hrnou slzy. Jak něco takového může vůbec říct? Já v něj vždy věřil a pomáhal mu v jeho těžkých obdobích a on co. On mi není pomalu schopen zavolat a zeptat se mě jak se mám.

"Hej lidi něco slyším, to bude asi Izzi. Asi se vzbudila." vyskočila Spencer ze země a mířila do vedlejšího pokoje. Se Zachem jsem se na sebe podívali a vyběhli za Spence. Ta už seděla vedle Izzi na posteli a držela jí za ruku.

Zach k ní přiskočil a pevně ji sevřel v náruči. Pak ji ještě políbil a odstoupil o pár kroků dozadu. Nejspíš proto, aby jsme se sní mohli přivítat a obejmout ji. "Co-co se stalo?" koukala na nás Izzi jako na duchy.

Je to už dvacet let od chvíle kdy jsem poprvé viděl Spencer jak se hádá se svým klukem. Jak šla k našemu stolu a sedla si k nám. Jak jsme ši na naše první rande. Na naše společné telefonáty trvající třeba i čtyři hodiny. Byl by to perfektní život s jedinečnou ženou. Měli by jsme ty nejúžasnější děti na světě. Těch sedm let co jsem mohl být s ní bych za nic na světě nevyměnil. Skoro všude jsem byl po jejím boku až do osudné noci. Jela zrovna z práce, když se v centru města strhla policejní honička. Ona neměla o ničem ani tušení a když jela přes most, náš soused ujíždějící před policijí do ní narazil a vystrčil jí z mostu do řeky. Neměla nejmenší šanci a utopila se. Do dnes mi běhá mráz po záddech, když jedu koulem toho mostu. Ona byla osoba, která mi změnila život a bylo pro mě strašné nechat ji jít.

Po hodně, hodně dlouhé době je tu docela dlouhá poslední část. Doufám že se vám tento příběh líbí tak jako mě. Vím že byly občas kapitoli o ničem a v dalších se toho najednou stalo hodně, ale ještě nejsem tak dobrá ve psaní a rozložení příběhu. Občas když si čtu co jsem napsala, všímám si, že to nemá hlavu ani patu a přesto to čtete a votujete a to mě motivuje se pořád zlepšovat a víc přemýšlet nad dějem. Jsem strašně vděčná těm, kteří vydrželi číst tu příšernost, která je u konce.

PS: Píšu novou story s názvem The Crap