Love in little town [CZ]

22. kapitola

Pohled Caleba

Přišel jsem blíž k Avery a ona mě objala. "Proč se Stelly prostě nezeptáme co po nás chce, vždyť tady už má Carly a Andrewa. Svůj účel už jsme splnili tak co tady vlastně ještě děláme? A když nad tím tak přemýšlím....proč se jí nezeptáš ty? Bylo vidět jak se na tebe koukala a to rozhodně nebyl vražedný pohled."

Nad tím by se měl člověk zamyslet. Možná že i třináctileté mají víc rozumu než my šestnáctiletý. A pak mi to došlo. Spencer je připoutaná a Avery se nemůže skoro pohnout tak proč já nejsem nějak omezen v pohybu nebo s rukama v řetězech. Určitě to má nějaký význam, ale co to je? Jestli se jí líbim mohlo by to pomoct k našemu útěku. No ale co, snad něco vymyslím zítra nebo spíš až bude venku asi světlo. Podle mé únavy je něco kolem čtvrté ráno a já sotva vnímám okolí.

Sedl jsem si vedle sestry a opřel se o zeď. Avery si položila hlavu na mé rameno a během pár minut usla. Já se jěště nějakou dobu díval na Spencer a pak jsem nejspíš usnul.

Probudil jsem se v lese a kolem mě nebylo nic jiného než stromy. Rychle jsem se postavil a rozhlíd se kolem sebe. Nad sebou jsem uslyšel zakrákání a proto jsem se koukl nad sebe. Chvilku jsem tam jen tak stál, rozhlížel se kolem a zkoušel zjistit kde to sakra jsem.

Vzpomněl jsem si na mou GPS v mobilu a začal ho hledat v kapse u kalhot. Tam ale nebyl a tak jsem prozkoumal ještě bundu a mikimu.

Sakra ke ten mobil je? Kam jsem ho jen dal? Nenechal jsem ho doma nebo v tý chatrči? A kde jsou ostatní? Proč tu nejsou se mnou? Jsou v pořádku? Žijou? Hlavou mi proletělo tolik otázek. Co jsem měl dělat? Rozhodl jsem se jít jedním směrem a snad najdu civilizaci.

Už jsem šel asi tři hodiny a pořád žádný náznak že by les ustupoval. Neustále jsem myslel na to co mi řekla sestra. "Bylo vidět jak se na tebe koukala a to rozhodně nebyl vražedný pohled."

"Haló mladý pane.." ozval se ženský hlas. Otočil jsem se a uviděl a sebou starou dámu. Stála opřená o strom a sotva dýchala. Vedle ní ležel obrovský koš plný bylinek.

Pomalu jsem k ní přišel a pozdravil ji. Tak koukám že gentemani ještě nevymřeli. Bylo vidět jak se celá rozzářila. "Pomůžete mi s tím prosím domů? Bydlím na kraji lesa." S tím jsem souhlasil. Přišlo mi to asi jako jediná možnost jak se dostat z lesa a nebýt tu další tři, čtyři hodiny.

Chytl jsem koš s bylinkami a nabídl stařence rámě aby jsem jí byl oporou. Sice jsme šli pomalu, ale odhadem tak do půl hodiny jsme byli u ní před domem. Hbytě vběhla do domu. Já jsem se otočil a už jsem chtěl jít. Stařenka na mě ale zavolala že mi něco dá. Sotva jsem se otočil směrem k ní, stáoa za mnou. V ruce držela mapu a na krku se jí houpal medailonek z kterého jsem ucítil známou vůni sporýše. Okamžitě jsem si vzpomněl na ten co mi dala Spencer.

Sáhl jsem si na svůj krk na kterém bylo jen pár škrábanců, ale žádný přívěšek se sporýšem. Ta dáma mi podala mapu a z kapsy vytáhla otevýrací medailonek na kožené šnůrce "Dala jsem ti tam sporýš a tady máš mapu. Nechce se mi popisovat ti cestu do města. Jen jdii dolů z kopce a pak se řiď mapou...a málem bych zapomněla, pozdravuj Dylana." Vzal jsem si od ní mapu s medailonkem a vydal se z kopce.

Konečně cicilizace. Po půl hodině dalšího chození, nyní podle mapy jsem se ocitl na kraji New Orleans. Byl to neuvěřitelný pocit. Ještě větší radost mi udělal fakt, že jsem jen dvě ulice od mého domu. Přidal jsem do kroku a ve chvíli stál před domem. Před garáží stálo mámino auto. Jak jí řeknu co se stalo Avery? A co tu vlastně dělá? Vždyť se měla vrátit až zítra.

Dveře se otevřely a na mě vykoukla známá tvář. "Calebe" vyhrkla ze sebe radostným tónem. Na tvářích jsem cítil stékat hřejivou slzu. Po chvilce druhou a pak třetí....  Byl jsem strašně rád že jí konečně vidím. Je listopad a já ji od začátku školního roku viděl asi tak týden. Sotva přijela od svého otce tedy našeho dědy, hned jela do New Yorku. Prý kvůli práci.

Obejmul jsem ji. "Je tu Avery?" zeptal jsem se skoro neslyšně. Zvedl jsem hlavu z jejího ramene a běžel do sestřina pokoje. Ta v klidu seděla na postely a s někým si psala. Sedl jsem si vedle ní, obejmul jí a dal pusu do vlasů. Ta se na ně jen otočila. Vyťukala odpověď na zprávu, která jí právě přišla a otočila se směrem ke mně.

"Asi si nepamatuješ co se stalo poslední tři dny protože di tebe nalili nějaký hnus a pak si byl mimo a přišel si až teď."

Tak další kapitola je na světě. V příštích kapitolách se můžete těšit na zásadní zvrat, který pěkně zamíchá s dějem.