Love in little town [CZ]

23. kapitola

Vyvalil jsem na ní oči."A jak si se sem dostala ty?" řekl jsem vzápětí.

"Chvíly na to jak si usl, přišla k nám Nikol a v ruce držela lahvičku. Když jsem si jí všima jak se k tobě přibližuje, chtěla jsem začít ječet abych tě vzbudila...sotva jsem otevřela pusu ucítila jsem ostrou bolest na krku. Vedle mě stál muž ve tvém věku a díval se na toho co byl do mě zakousnutý. Pokoušela jsem se najít ostatní, ale viděla jsem jen CeCe jak mizí ve dveřích. Pak se ode mě ten chlap konečně odtrhl a já cítila jak mi po krku teče něco teplého. Nějak jsem si uvolnila jednu ruku a tak jsem si mohla sáhnout na dvě malé ranky. Když jsem se pak podívala na mé prsty, byly od krve. Sotva jsem zaregistrovala krev na mých prstech asi jsem omdlela. Probudil mě až ten muž co mi sál krev a já si všimla, že ležím v autě na zadní sedačce. Vypadni a zapomeň co se doteď stalo. Pak už mě nechal jít. Vběhla jsem do domu a zamířila sem. Do mého pokoje. Lehla jsem si na postel a ihned usla. A ještě ti mám říct, že se s tebou chce sejít ta mrcha Stella."

"Tak to je dobře že ti pomalu nic není." řekl jsem jí a zamířil do smého pokoje. Celkově z posledních pár měsíců jsem měl divný pocit, ale tak divný jako teď rozhodně ne. Hlavou se mi začalo honit tolik otázek. Bylo by lepší kdybychom neutěšovali Spencer po rozchodu s jejím klukem? Izzi by nemusela umřít, nejspíše bychom ani nepotkali Andrewa ani Carly. Proč je život tak složitý. Bylo by mnohem jednoduší, kdyby byl jako počítačová hra. Prostě by se kliklo na RESTART a mohlo by se to zkusit znovu. Neudělat tak závažná rozhodnutí, co vám změní celý život.

Když se nad tím tak zamyslím, od toho požáru jsem se Spence nebyl sám. Nebyl jem s ní už dlouho třeba v kině nebo aspoň v kavárně. A teď tu je i Stella. Malá mrška, která má něco do sebe. Její chování má určitě jiný důvod než, že je ze tří sourozenců jediná upírka. Určitě v tom je něco víc a já se pokusím to zjistit.

Z celého toho přemýšlení na mě padla úvava. Lehl jsem si na svou, tak akorát měkkou matraci a do chvilky jsem byl v říši snů. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Z příjemného spánku mě probudilo pípnutí máho telefonu na znamení nově příchozí zprávy. CO SE TAKHLE SEJIT KOLEM DRUHE V NASI KAVARNE? Zpráva co se objevila na displeji mi vykouzlila úsmev na rtech. Okamžitě jsem na sebe hodil mou nejoblíbenější mikinu a na nohy si nasadil tmavě modré tenisky. S kaničkami jsem si nedělal starosti a jednoduše je zastrčil do bot. Mobil jsem si strčil do kapsy a pospíchal k domu kde bydlela Spencer.

"Cože? Na prodej? Děláš si ze mě srandu?!" vyhrkl jsem na Spencer jen co mě pozvala k nim do domu. "Po tom všem čím jsme si prošli? Vážně?" pokračoval jsem dál s naštvaným tónem hlasu v otázkéch, na které nejspíš nedostanu odpověď.

"Ale.." odmlčela se. "Matka to chce a tu ceduli jsem před domem viděla už když jsem přišla domů z té chatrče." v tom jsem si uvědomil jak se dostala domů? Jako Avery a nebo snad utekla? Težko říct.

"Já ti to vysvětlím. Už jsem se ptala matky proč tam tu ceduli dala. Odpověděla mi, že už asi pár lidí ví co jsme zač a tak by bylo lepší, kdybychom se odstědovali někam na sever kde nás nikdo nezná. Ona totiž celé své dětství milovala vlkodlaky a když zjistila, že jedním z nich.." opět se odmlčela. "Jako první ji napadlo, že když někdo zjistí co je zač, začnou na ní dělat různé pokusy. Tak to je důvod proč se stěhujem." znenadání mě zaplavil pocit smutku a zároveň radosti. To mi zas připadalo sobecky. Radost. Vážně?

Vyschlo mi v krku. "A nemůžeš tomu nějak zabránit?" a po delší odmlce jsem dodal sotva slyšitelně "Miluju tě a už teď si nedokážu představit život bez tebe." na to mi neodpoěděla. Sklopil jsem zrak a díval se na mramorové dlaždice na kterých bylo pár stop od bláta. Nevěděl jsem co dělat. Vše o co bych se pokusil, aby tu Spence zůstala by nemělo žádný výsledek.

Strašně bych chtěla poděkovat těm, co tuto story ještě čtou a proto bych se chtěla zeptat jestli někdo chce věnovat kapitolu. Jste úžasní a jsem ráda za každý vote. Pište své názory ať ví v čem se mám zlepšit atd.