Love in little town [CZ]

26. kapitola

Hlavou se mi jako poslední dobou každou chvíli začalo honit spoustu otázek. Proč chce Stella zničit nadpřirozené bytosti když je jednou z nich? Proč bych to měl dokázat zrovna já? A jak? Proč jsem se sakra do všeho tohodle zapletl? Skončí to vůbec někdy? Z celé této situace jsem už vyčerpaný. Ve škole div nepropadám a k tomu mám spoustu zameškaných hodin.

"Tak do toho jdu, ale pod jednou podmínkou, neublížím mým přátelům Stello."

Zvedla hlavu a oči jí div nevypadly z důlků. "Ehm jak to víš?" zeptala se s hořkostí v hlase.

"Příště si zkus dávat větší pozor na šperky." pokusil jsem se o smích. "A proč vlastně chceš ničit i upíry? Vždyť jsi jedním z nich."

Stella zas sklonila hlavu. Najednou se zdála být úplně jiná než v té boudě. "To já šla za mocnou čarodějkou a přemluvila jí aby z nás udělala tohle. Z Carly a Andrewa hybridy a ze mě upíra. Původně jsme měli být všichni upíři ale já nevěděla, že v sobě mají vlkodlačá gen. A tak se stalo co se stalo. Po pár letech jsem se smířila s tím, že se v životě nestanu matkou a nikdy nebudu mít prítele na celý život. Carly a Anrew vždy drželi při sobě a když jsem je nechala proměnit, odstřihli mě od nich úplně. Víc jak tisíc let jsem žila sama. Nikoho jsem nepotřebovala. Sem tam jsem měla kamarádku a přítele, ale nemohla jsem nikde zůstat déle jak tři roky." odmlčela se a na stole přistála její slza. pak další a další.

"Nechceš jít někam jinam?" navrhl jsem jí a ona souhlasila. Dopili jsme oba to co jsme si koupili a šli směrem k dveřím nad kterými visel zvonek. Stella šla přede mnou a chytla mosaznou kliku.  Otevírání dveří doprovázelo tiché cinkání nazlátlého zvonku, která ztichlo v momentě kdy se dveře zavřeli.

"Kam chceš teda jít?" ze Stelliných úst se linul pištivý zvuk. "Pojď do parku." zareagoval jsem okamžitě a přál si aby Stella mluvila tím tónem jako v kavárně.

Sedl jsem si na studenou dřevěnou lavičku co stála v parku asi celý můj život stejně jako ostatní. Stellu jsem vybídl aby si sedla vedle mě, ta se chvíli dívala na lavičku, otřela si místo na které si sedne ubrouskem a až pak si sedla. Docela mě její chování překvapilo. Nikdo koho znám se takto čistotně nechoval. Dokonce ani má máma. To mi zase vyvolalo myšlenku.

"Jak je mám zničit? A jak zabránit zničení mých přátel?" optal jsem se Stelly, která se dívala před sebe na pár přátel co si šli užít odpoledne do parku. "Stello, ať tě ani nenapadne se na nich nakrmit." ta se na mě podívala a já viděl její proměnu. Špičáky se jí zvětšily a bělmo v očích se stalo červeným. Pod očima se jí zviditelnilo několik žilek a celkově vypadala hladově.

"Jestli chceš tak se nakrm ze mě," odkryl jsem sei krk a naklonil hlavu tak aby se jí dobře sálo. "Vážně?" zamumlala a já ucítil její studenou ruku na mém krku. Celým tělem mi projela příšerná bolest, ale po chvilce to bylo uvolňující, příjemné, cítil jsem se jako v sedmém nebi a ten pocit jsem si pořádně užíval. Stella se ode mě odtrhla a utřela si pusu do ubrousku. Rukou jsem si přejel po místě do kterého byla ještě před chvílí zakouslá. Můj krk byl hladký až na dvě malé ranky ze kterých mi vytýkala krev.

"Tady máš" Stella mi strčila pod nos pár náplastí, které vyhrabala v její kabelce.

"Zalepíš mi ten krk?" zeptal jsem se a začal znova přemýšlet o ní. Proč sakra má u sebe náplasti když se jí rána ihned zahojí? A vůbec proč se chová jako by jsme byli přátelé a ona mi nikdy nezpůsobila nic horšího? Ona je prostě složitý člověk jako Zach. Taky bych za ním mohl někdy zajít a to i za Izzi. Od toho rituálu co dělal Dylan jsem mluvil jen se Spence. Já už ani nevým čemu mám věřit. Svým vzpomínkám nebo tomu co mi kdo řekne. Jestli tohle někdy skončí, budu ještě hodně dlouho navštěvovat sezení u psycholocha.

Tak a další část je napsaná. Chci vám strašne poděkovat, že tuto story čtete. Napište mi pls váš názor na ni do komentu...