Love in little town [CZ]

30. kapitola

Pohodil jsem Stellino tělo nedaleko starého mrazáku (nevím proč ho tu máma skladuje, když je nefunkční) a odešel se Spencer do horního patra. Sedl jsem si a začal volat CeCe. Zvedla to hned po dvuhém vytáčecím tónu.

"Čauky tady CeCe," ozvalo se z malého repráčku zabudovaného v mém mobilu. Hned jak jsem uslyšel její hlas, spadl mi ze srdce obrovský balvan. Byl to asi ta nejlepší chvíle v mém životě, teda hned po té noci se Spencer, ale to je teď vedlejší.

"Co potřebuješ?" z jejího hlasu bylo poznat, že je v pořádku a nejspíš nemá ani tušení co se děje. Třeba je Andrew pořád živý.

"Emm jen jsem udělal strašnou pitomost a teď sčítám škody." snažil jsem se o veselý tón v ném hlase, ale bylo to těžší než se zdá. V tuhle chvíli závidím hercům, že se umějí tak dobře přetvařovat.

Začal jsem jí vyprávět co se stalo. Trvalo mi to docela dlouho, jelikož mě pořád přerušovala a na něco se ptala.

Obdivuju Spencer, že dokázala celou dobu sedět vedle mě a poslouchala moje nářky a stížnosti.

"Tak to je hustý." odpověděla jednoduše CeCe. Myslel jsem si že odpoví něco lepšího. Něco povzbuzujícího, ale ona jen "to je hustý". Byla to úplně jiná CeCe než kterou jsem do včerejška zanl. Chovala se jinak.

"Co kdybych k tobě se Spencer přijel. Mohli by jsme pak jít najít Andrewa a Carly, pokud," odmlčel jsem se. Troufám si říct, že jí to nejspíš došlo. Sice byla blondýnka a občas měla i své dny, kdy nebyla nejbystřejší, ale je to vážně fajn holka.

"Calebe, tak ráda tě vidím." zašeptala mi do ucha CeCe při objetí. Pak se ode mě odtáhla a objala i Spencer.

Nasedli jsme do auta a CeCe mě navigovala kudy mám jet k Anrewovu domu. Bylo to na druhé straně města ve čtvrti zbohatlíků a snobských rodiněk. Trávníky tu byly pečlivě upravené a na sromech nebyla ani jedna suchá větvička. Kytky krásně kvetly a celkově pohled na toto místo působil jako z reklamy na šťastnou rodinu a na perfektní život.

Vjel jsem na příjezdovou cestu jednoho z domů. Těžko uvěřit, že by někdo dokázal sehnat takový dům za míň jak měsíc.

Byl obrovský. Dalo by se ríct, že vypadá jako jednodušší a menší Bílý dům. Na příjezdové cestě nebyla jediná díra nebo zatoulaný kamínek. Dokonale hladkou cestu lemovala skalka s nejrůznějšími typy rostlinek.

Když jsem vystoupil z auta překvapil mě ten klid. To ticho. Po dlouhé době jsem uslyšel i zpívat ptáky v koruně z některých stromů.

Přistoupil jsem k obrovským dveřím a zmáčkl zvonek ve tvaru malého mráčku. Ozvala se krátká, ale nádherná melodie. Až teď jsem si uvědomil, že tu jsou se mnou i Spencer a CeCe.

CeCe stála s rukama v bok a vypadala jako by se jí chtělo na záchod. Zato Spencer stála jako prkno a zírala na dveře. Měla nepřítomný výraz, který mě vážně děsil. Většina lidí by se jí kvůli takovému pohledu smáli, ale mě vstávaly chlupy na krku.

Nikdo neotvíral. Zmáčkl jsem proto zvonek ještě jednou a pak znova a znova. Už jsem se otáčel k odchodu, když v tom se dveře otevřely. Neviděl jsem nikoho v domě kdo by je mohl otevřít.

Vzal jsem Spencer za ruku, pevně ji stiskl a přitom doufal, že si nevšimne jak se klepu strachy. Vešel jsem opatrně mezi futra a začal se rozhlížet. V domě bylo šero, což mi znemožnilo rozeznat nějaké předměty nebo kusy nábytku.

Napravo od dveří byl věšák na kabáty a na protější straně velké zrcadlo v gotickém rámu. Nic podobného jsem v životě neviděl.

Otočil jsem se na CeCe abych se ujistil, že jde za námi. Stála tam a zírala přímo před sebe. Otočil jsem se zpět. Viděl jsem jen to co předtím. Ucítil jsem zavanutí větru a přede mnou stála ženská postava. Zatleskala a všechna světla v domě se rozsvítila. Byla to Carly.

Vytrhl jsem ruku ze Spencřina sevření a obejmul Carly. Byl jsem tak rád, že žije.

"No tak brzdi," vyjekla na mě Carly. "Nejsem mrtvá jak jste si všimli, ale něco to stálo."

Všichni tři jsme se na ni podívali dost neurčitým výrazem ve tváři.

"Co tím myslíš?" zeptala se CeCe. "A je vůbec Andrew naživu?"

"Neboj se Barbie," Carly odpověděla s naprostým klidem v hlase. Poslední dobou jsem si už začal myslet, že tak klidný člověk už neexistuje.

"Čekali jsme, že tohle jednou přijde a když jsme zjistili, že jsi dvojnice, Andrew ti každou noc odebíral ampulku krve. Ta nás ochránila před smrtí," otočila se na mě. Měl jsem pocit, že se mi dívá do mých myšlenek. "A může ochránit i tebe."

"Jak to myslíš? A jak vlastně víš že.." odmlčel jsem se. Tohle téma jsem vážně nechtěl probírat před mou nejlepší kámoškou a mou holkou.

Nakonec jsem se rozhoupal k odpovědi. "Můžem si promluvit? Osamotě!" Carly přikývla a vydala se o schodech do horního patra.