Love in little town [CZ]

27. kapitola

Došli jsme na hřbitov do malého kostelíčka. Byla už tma a všude se rohléhaly děsivé zvuky. Nejen že byl prudký vítr a mlátil uvolněným plechem ze střechy o strom, ale bylo slyšet i hlasité vyjeknutí. Ucítil jsem jak mnou projel strach. Začalo mě hlodat svědomí. Stella si to určitě jen vymyslela. Určitě udělám něco co jí pomůže zbavit se jejích sourozenců a já z toho nevýjdu dobře.

"Copak, snad nemáš strach?" vybafla na mě Stella a chytla me za ruku. Najednou ze mě všechen strach opadl. Byl to pocit jako když musíte deaktivovat bombu a nejste si jisti jestli vás přestřihnutí tohodle drátu zabije nebo ne. Pak zmáčknete kleštičky, ty drát přestříhnou a vy jste pořád naživu.

"Tak co mám sakra udělat?" podíval jsem se jí do nádherných očí. Stella se neobtěžovala s odpovědí, jen mi podala nějaký kus papíru.

"POLOŽTE POHÁR NA OLTÁŘ A OBĚTUTEJ TROCHU VAŠÍ KRVE. ODŘÍKEJTE NÁSLEDUJÍCÍ VĚTU PŘIČEMŽ MĚJTE ZAVŘENÉ OČI." četl jsem to nahlas aby Stella věděla,co budu dělat. Chvíli jsem se díval na tu následující větu a Stella mezitím našla nějaký pohár. Pak mi podala nůž se zdobenou rukojetí. Přišel mi povědomý, ale nechtěl jsem řešit odkud. Ostrou čepelí jsem přejel po mé dlani a díval se jak mi z rány pomalu vytéká rudá tekutina. Natáhl jsem ruku nad pohár a nechal krev kapat do něj. Asi po pěti minutách byla čtvrtka plná. Zavřel jsme oči a začal říkat větu co byla na tom papíře.

Myslím že jsem se dostal do jakéhosi tranzu. Vnímal jsem svůj hlas, ale nedokázal ovládat své tělo ani co říkám. Pokud chceš zabít, musíš být zabit. Pořád jsem tuto větu opakoval. Myslel jsme si, že mi hráblo dokud se má slova nezměnila. Záchrana světa je v rukách obyčejného chlapce a to jsem já. Tak to bylo vážně divný. Jen jedna odlišná věta a pak jsem zase říkal to co bylo na papíře.

Nemohl jsem dělat vůbec nic. Nemohl jsem se pohnout ani říct nic jiného než: Pokud chceš zabít musíš být zabit.

Uběhlo asi pět minut a já konečně přestal s tím "zaříkáváním." celé to bylo vážně divné. Projel mnou divný pocit. Byla to směs úzkosti, strachu a nervozity. Bylo to dakrát příjemné a navíc jsem spatřil Stellu jak ze mě nezpouští oči. Co ji na mě tak zaujalo a udělal jsem něco špatně?

Otočil jsem se ke dveřím a udělal pár kroků v dopředu. Po chvilce jsem si uvědomil, že to zřejmě nebyl nejlepší nápad. Před očima se mi zatmělo a pak už jsem jen ucíti ostrou bolest zezadu na hlavě.

Probudil jsem se v bílé pokoji. Deka i polštář byly bílé a všechno strašně páchlo po dezinfekci. Chvíli jsem se rozhlížel kolem sebe. Nikde nikdo, jen já a... Najednou mě začala bolet hlava. Sáhl jsem si na hlavu, na které bylo něco co na ní nepatřilo. Byl to obvaz a asi dost nasáklý krvý.

Pokoušel jsem si vzpomenout co se vlastně minulou noc dělo. Byl jsem někde se Stellou a s něčím jsem jí pomáhal. Celé to vzpomínání mě unavilo a tak jsem se znovu svezl na měkkou matraci.

"Calebe, máte návštěvu." Probudila mě ze spánku zdravotní sestra Elisabeth. Sice byla stará, ale zato strašně hodná. Dokonce mi přinesla nějaké knížky abych se tu moc nenudil. Bylo to od ní tak milé, bohužel jsem nemohl přečíst ani stránku. Vždy když jsem se začal soustředit na písmenka, rozbolela mě hlava. Nejspíš mám lehký otřes mozku.

Vedle mé postele stála Spence a za ní Zach, Izzi (bylo příjemné ji vidět živou a s úsměvem na rtech) , dokonce přišla i CeCe o které jsem si myslel, že by byla schopna se na mě zvysoka.. mé myšlenky přetrhlo pištění. Izzi byla nejspíše ráda, že mě vidí. Když se to tak vezme, s Izzi jsme se neviděli aspoň měsíc, teda spíš ona mě.

Nahnula se nade mě a objala mě. To pak udělali i ostatní až na Spencer. Ta mi ještě věnovala polibek. "No tak vy dvě hrdličky, nechte si to cukrování až bude Caleb zdravej." ozval se Zach, ale pak jako naschvál políbil Izzi na tvář.

"Tak my teda jdem. Kdybys něco potřeboval tak zavolej a my ti to pošleme po Liz." Zamumlala Izzi a šla ke mě blíž aby se rozloučila. Zabouchly se dveře a já byl v pokoji zase sám. Začal jsem si znovu přehrávat náš rozhovor. Stella mě údajně odvezla do nemocnice (sem). Byl jsem asi tři dny na JIPce a pak mě převezli na normální pokoj ve kterém byl postarší muž na kterého si vůbec nevzpomínám. Byla za mnou prý i máma s Avery, ale nevydržely tu moc dlouho. Prý si máma uvědomila, že spolu trávíme poslední dobou málo času.

Dva týdny utekly jako voda a já spokojeně ležel ve své posteli a chatoval jsem si se Spence.

TY. JÁ. KINO. DNESKA. OK?

BEZVA UŽ SE TĚŠÍM. NA JAKÝ FILM? sotva jsem si to přečetl, uvědomil jsem si, že se usmívám. Bylo to už dávno kdy jsme spolu nekde byli.

TAK TO NECHÁM NA TOBĚ.

Odpověď žádná. Ani si to nezobrazila.

JSEŠ TU? CO TO STĚHOVÁNÍ?

Nic. ani blbou tečku mi nenapsala. Vzdal jsem to a zaklapl notebook. Bylo už docela pozdě a já se rozhodl, že půjdu do vany. Potřeboval jsem ze sebe smýt zbytky nemocničního pachu. Byl jsem jak chodící lahvička s dezinfekcí a navíc jdu zítra zas do školy. Nic není příjemnější, než po dvoutýdenních prázdninách jít zas do školy.

Tak a další kapitola je u konce. Chci vám oznámit, že tuto story ukončím 30. kapitolou. Jsem strašně ráda, že to někdo čte. Jak jste si asi všimli, kapitoly jsou delší a delší. Myslím že stejně nevymyslím už žádnou velkou událost aby to mohlo pokračovat v kapitolách 30+

PS: Co myslíte, odstěhuje se Spence nebo ne a co se stalo se Stellou?