28 & 9 /L.S./

VII. roommates

,,Vážně máš všechno?" zeptala se snad už potřetí Jay svého syna. Bylo pondělí, tudíž Louis nastupoval na intr. Když se přihnal domů ze školy, dobalil si ještě pár věcí a mohli vyrazit. I když věděl, že se na víkendy může vrátit domů, pořádně objal ještě Lottie, Fizz, Daisy a Phoebe. Pro Doris a Ernesta se staví cestou na intr, tudíž se s nimi rozloučí potom. Tátovi řekl jen prosté ahoj. Od té facky si k sobě byli dál než kdy předtím.

,,Ano mám, neboj." pousmál se Louis a odepisoval Niallovi. Těšil se. 

,,Mrzí mě, co se u nás doma děje. Taky mě mrzí, že kvůli tomu odcházíš." pronesla smutně Jay a Louis se zarazil v odepisování. 

,,Ne.. tak to není." řekl tiše a koukl na svou mamku.

,,Lou.. poznám, když lžeš." pousmála se, v jejích očích smutek.

,,Tak.. tak možná částečně." přiznal Louis. Nerad. Hrozně nerad.

,,Ale.. ale spíš je to kvůli tomu, abych nemusel dojíždět." dodal rychle. Jay se na něj jen pousmála a pohladila ho po vlasech.

Po zbytek cesty byl v autě klid. Tíživé, ohlušující ticho, kdy Louis slepě koukal z okna přemítal, co mu mamka teď řekla. Začal se cítit provinile, což on nechtěl. Však nemůže za to, že rodiče spolu nevychází, no ne?

,,Dojdu pro Ernieho a Doris. Počkáš tady, nebo jdeš se mnou?" zeptala se ho Jay, čímž ho probrala z myšlenek.

,,Asi.. asi tady počkám." odpověděl rychle první věc, co ho napadla. Po chvíli se jako velká voda do auta přihnali jeho sourozenci.

,,Ahoj Lou!" řekli naráz. 

,,Ahoj vy dva. Jak jste se dnes měli?" zeptal se jich vesele Louis a oni se rozmluvili. Budou mu chybět..

,,Tak jsme tady." řekla Jay, čímž vyrušila Louise z jeho rozhovoru s dvojčatama. Louis se koukl z okýnka a opravdu. Před ním se tyčila budova internátu. Budovy, kde bude následující dva roky bydlet.

,,Když my ale nechceme, abys odešel." smrkla Doris, když si Louis odepnul pás. Ten se na ně s povzdechem otočil.

,,Však já neodcházím nastálo. Budu za váma o víkendech jezdit." povzbudivě se na ně usmál.

,,A proč nechceš bydlet doma?" koukl na něj smutně Ernest.

,,Ernie.. já jsem doma rád, ale tady to budu mít do školy blíž, víš? Nebudu muset vstávat tak brzo, abych sotva stíhal autobus." vysvětlil bráškovi. 

,,A.. a vážně za náma budeš o víkendech jezdit?" ujišťovala se Doris.

,,Vážně." usmál se na ně brunet. Pak se natáhl k zadním sedačkám, aby mohl oba dva obejmout. 

,,Tak.. ahoj, Boo. Hodně štěstí." rozloučila se s Louim Jay a objala ho.

Boo. Takhle mu vždy říkala. Tu přezdívku dlouho neslyšel, zvláště, když se za poslední půlrok neskutečně odcizili. Píchlo ho na hrudi a začaly si ho dobírat myšlenky, jestli je vážně dobré odejít z domova. 

Sevřel mamku v pevném objetí. Teď necouvne. Chtěl na intr, je tady. Těšil se sem. 

,,Ahoj mami. Mám tě rád." řekl, když si vytahal všechny věci z auta. Pak zamával dvojčatům a rozešel se k budově.

Došel k vrátnici, kde seděla starší dáma.

,,Dobrý den, já jsem si tu žádal o intr. Smím vědět, jaké číslo pokoje mám?" zeptal se mile.