28 & 9 /L.S./

XX. he was the only one

Přehlíželi se. Harry jeho ze strachu, Louis jeho z toho, že jak se teď kudrnáček cítí, je jeho chyba. Litoval toho sakra moc. Nemělo se to stát, ale v ten moment jako kdyby to nebyl on. Louiho nějakým způsobem ničilo, že s Harrym ztratil veškerý kontakt. Byl jediný, kdo ho dokázal uklidnit, dostat se přes ty hlasy v jeho hlavě.. a teď to zničil. 

Harry byl zamlklý. Ani se moc nebavil s Niallem a Liamem. Kdykoliv Louis přišel do místnosti, lekl se. Kdykoliv se Louis hýbnul, lekl se. Bál se ho. Zacházení v Londýně na něm nechalo nějaké následky.

Niall s Liamem přehlížení obou chlapců pozorovali a přišlo jim, že je to oba dva ničí. Louis se chtěl omluvit, ale kdykoliv se na Harryho podíval, na jeho modřinu na nosu a tváři, na jeho strach v očích, radši na něj nemluvil. Hrozně rád by ho objal, řekl mu, že je vše dobré, že se nemusí bát. Ale nemohl to udělat. Harry by ho od sebe odstrčil, polekal by se, jelikož teď se lekal čehokoliv, co Louis udělá. I třeba když zvedne ruku, aby se podrbal ve vlasech. 

Momentálně se modrooký nacházel u Liama a Nialla v pokoji. Harry přestal mluvit úplně. Ve třídách se nehlásí, nemluví s nikým a je tak často učitelema přehlížen. Když se ho někdy, náhodou, nějaký učitel na něco zeptá, jen pokrčí rameny. 

,,Rozmluvil si ho?" zeptal se nadějně Liam, když se Niall vrátil z pokoje, kde bydleli Harry a Louis.

,,Vůbec." zakroutil Niall smutně hlavou a sedl si k Liamovi, který ho obejmul kolem trupu a dal mu pusu na spánek.

,,Já jsem takovej vůl." vydechl Louis a oči se mu opět plnily slzami. Neměl to nechat zajít takhle daleko.

,,Louisi, neboj, to se urovná." snažil se ho povzbudit Liam.

,,Jo? A jak asi?" vylítl Louis ze sedu. ,,Harry se mě bojí! Nemluví, nemluví jenom kvůli mě! Tohle se prostě posralo do takový míry, že už to nejde dát zpět!" vykřikl Louis a Liam vstal, aby ho uklidnil. Bál se, aby Louis opět nezaútočil, nechtěl k němu pouštět Nialla. Zkrátka po tom, co si uvědomili, že je Louis schopen někoho napadnout, nechtěl nikdo nic riskovat. Možná to bylo vůči Louisovi zlé, ale.. on to chápal. 

Louis si opět sedl. Nevěděl, co dělat, nevěděl, co se s ním děje. Cítil se jako podělaný monstrum, kterýho se všichni bojí. Měl pocit, že na něj všichni koukaj skrz prsty. Nikdo pořádně nevěděl důvod, proč Harryho obličej vypadá.. tak jak vypadá, ale brunet měl takový pocit, že to všichni ví.

,,Asi.. asi půjdu." koukl na oba dva chlapce. Niall přikývl a pousmál se na něj. Louis vyšel na chodbu, která byla plná studentů, což neshledával jako zrovna dobré, vzhledem k tomu, že před chvílí se zase neuhlídal a opět křičel. Doufal, že ho nikdo neslyšel. Doufal.

Louis vstoupil do pokoje a postřehl Harryho uleknutí. Cítil se tak na nic. 

,,Harry..?" promluvil na něj jemně a opatrně, ale kudrnatý se lekl.

Jen na něj otočil hlavu, ale do očí se mu nekoukl. 

,,Já jen.. jak se máš?" vyblekotal první blbost, co mu přišla na jazyk. Debilní otázka, on to věděl, ale zkrátka se pokoušel kudrnatého rozmluvit. Ale marně. Harry od něj odvrátil pohled a opět se soustředil na svůj notebook.

Harry si utřel slzy, více se uvelebil na posteli a pustil si rozkoukaný seriál. Nemohl na něj promluvit. Tak moc mu včerejší situace připomínala ty v Londýně. Podobné zacházení tam zažíval dva roky. A teď to zažil do někoho, koho měl rád. Věřil mu a pomáhal mu. Tak moc ho to bolelo, že Louis byl schopen ublížit právě jemu.

***

Po té události s Harrym měl Louis hlas v hlavě nepřetržitě. Vždycky odešel, pak se objevil, Harry ho uklidnil, čímž ho zahnal. Ale teď ho tam měl pořád.