Spáry temnoty

Část 20. - Konec cesty

To se ukázalo jako malý problém. Dvakrát přitom vyhodil napájení celé lodi a zkratoval přitom několik pojistek. Začalo hrozit, že jim dojdou náhradní součástky. Až potom přišel na to, že právě tenhle model není tak docela kompatibilní s jejich modelem lodi. Byl proto zázrak, že se mu nakonec přece jen nějak podařilo zesilovač připojit. Na jeho spolehlivost si ale vsadit nemohl.

Nakonec, jestli to funguje mohl zjistit pouze jediným způsobem. Zakódoval souřadnice a vysílal je, jak doufal, minimálně do poloviny galaxie.

„Už to funguje?" zeptala se Melinda, když si všimla zvláštního blikání zesilovače.

„Podle všeho ano. Ale jistotu mít nikdy nebudu."

„Takže co teď? Přesuneme se na ty souřadnice?"

„Přesně," přikývl.

„Jak dlouho může trvat, než to zachytí?"

„To nevím. Nemusí je zachytit také vůbec."

„A když to zachytí někdo jiný?"

„Nebude vědět, co to znamená. Jen on to dekóduje."

„Už jsem ti řekla, že tohle je opravdu nemožně špatný nápad?"

„Řekla. Asi tisíckrát."

„Fajn." Melinda spustila hypermotory a vydali se na, zatím nejdelší, cestu hyperprostorem, jakou zažili.

Dohromady to trvalo několik dlouhých hodin. A pak ještě pár dalších, než se konečně přiblížili na dohled k planetě. Zaplňovala téměř celý obzor. Rudá a z větší blízkosti pak mohli rozeznat, jak se nad jejím povrchem prohání i několik bouří doprovázených blesky.

„To je děsivé už na pohled." Konstatovala Melinda.

„Tohle je Tartaros. Kdysi to bývala obydlená planeta, ale podnebí se pořád zhoršovalo a pro stálý život už není vhodná. Zejména díky těm bouřím," ukázal na jednu. „Jsou nepředvídatelné, nebezpečné a zničující. Planeta je teď tvořena už jen pískem, prachem a kamením. Nic na ní neroste. Není tam voda."

„A proč se s ním chceš sejít právě tady?"

„Mám k té planetě osobní vztah. Doufám, že mu to dojde, když uvidí souřadnice. A kromě toho nehrozí, že bych se tu setkal ještě s někým dalším."

„Osobní vztah? Nechceš mi o tom něco říct?"

„Ne, není to zrovna příjemné." Trpce se pousmál. „Poslechni mě ale prosím alespoň jednou. Ať se stane cokoliv, musíš zůstat v lodi, a kdybych se už nevrátil, odletíš, jasné?"

„Ne, já..."

„Mel!" V jeho hlase nezazněl žádný náznak kompromisu ani laskavosti. Čišel z něj chlad. Jako tenkrát, když se potkali.

„Dobře. Zůstanu na lodi."

„Děkuju."

Podmínky na planetě už životu vskutku nepřály. Prudké větrné bouře neustále vířily prach a ten zanášel, co se dalo. Silný vítr se navíc opíral do lodi a oba měli ne jednou těžkou hlavu s tím, jestli loď vydrží. A to ještě nic nebylo oproti bleskům, které s ničivou silou zasahovaly okolní skály, někdy i loď. Některé ze silnějších bouří je dokonce donutily zapnout na chvíli štíty. Tak nebezpečnou planetu Melinda ještě nezažila.

Strávili tam bezmála týden a pořád se nic nedělo. Signál stále vysílal, nenašel však žádného příjemce ani na něj nikdo nereagoval. Jejich dálkový radar navíc monitoroval přilehlý vesmír a ani tam se neobjevily žádné lodě. Oba se nudili. V lodi neměli nic na práci. Při takovém stereotypu se navíc zdála nesmírně malá a nešlo uniknout. Venku řádily živly a hrozilo nebezpečí, navíc jim začínaly docházet zásoby.