Spáry temnoty

Část 12. - Ve spárech

Kupodivu však střelbu nejspíš nikdo neslyšel, protože i nadále vládlo všude hrobové ticho. Proběhli ještě několika uličkami. Ethan neměl tušení, kde jsou. Nevěděl ani, kde najde nějakou loď. Štěstí se na něj ale nakonec usmálo.

Pomalu si začínal myslet, že bude muset počkat na světlo a pak se nějak zkusí z toho bludiště vymotat, když se před nimi otevřel osvětlený hangár a v něm stál tiše a klidně přepravní transportér.

To bylo lepší než v co původně doufal. Sice v něm nenajde imperiální kódy, ale tenhle transportér mohl letět hyperprostorem, měl štíty... a vyžadoval také trochu větší posádku. S tím se však nedalo nic dělat.

Pořádně se rozhlédl a všiml si, že kolem stojí na stráži nejméně pět vojáků. Potřeboval nějaké rozptýlení. Dostat alespoň některé vojáky pryč. Jenže jak?

Melinda mu stála těsně za zády, přes naprostou tmu mu ale nebylo vidět do obličeje a tak zavřel oči a soustředil se. Kus od nich něco zapraskalo a jak očekával, přilákalo to pozornost dvou vojáků.

„Připrav se," otočil se k Melindě. „Nevím, kolik přesně jich tam je, ale minimálně tři budou. Nejspíš se budeme muset prostřílet. Umíš s tím zacházet?" Podával jí malý blaster. Zavrtěla hlavou. „Dobře, tak se drž u mě a až se dostaneme do lodi, jdi hned nahodit motory, jasné?" Přikývla.

„Prima," kývl i Ethan a pomalu se vyplížil vpřed. Snažil se držet ve stínu, aby co nejdéle udržel moment překvapení, a kdyby to bylo možné, aby si jich nevšiml nikdo, dokud nebudou na palubě.

K jeho úlevě se jeden z vojáků, který předtím mířil přímo k lodi, odpojil a zmizel někde ve stínu. Zbývali tím tedy dva. Jeden, který k nim stál zády a Ethan se ho chtěl zbavit tiše a druhý hlídkující na vyvýšení plošině nad hangárem.

Přikrčil se ve stínu nákladu těsně u dveří hangáru. Voják od něho stál necelé dva metry, silně ho však ozařovalo světlo. Nehledě na Melindu se soustředil a oba vojáci se otočili za hlukem. To byla chvilka na kterou čekal. Vyskočil a popadl vojáka za krk. Ten se bránil zuřivě, nevydal ale ani hlásek. Omráčil ho a položil do stínu beden. Už se chystali přeběhnout k lodi, když se druhý voják vrátil a všiml si, že mu chybí kolega. Nejprve zkusil vysílačku, a když se nikdo neohlásil, Ethan vyskočil a trefil ho blasterem přímo do prsou. Neměl na výběr. Kdyby to neudělal, voják by spustil poplach a to nepotřebovali. Alespoň ne hned.

Střelba však nezůstala bez odezvy a oni měli jen několik málo chvilek, aby se dostali k lodi a pryč.

„Poběž!" Chytil Melindu za paži a postrčil ji před sebou. Dveře lodi byly zavřené, a sotva se dotkly země, vedle Ethana prolétla první střela z blasteru. Oba skočili dovnitř a Ethan se hbitě natáhl po spínači dveří. Pak ještě stihl křiknout něco na Melindu a už se hnal do kokpitu.

V duchu děkoval všem těm nudným hodinám létání, které nesnášel. Rád pilotoval stíhačky, ale tohle mu přišlo zbytečné. Teď se ukázalo, že je to životně důležité.

Jako první nahodil štíty.

„Mel!" Vojáci mezitím obklíčili celou loď a pálili po nich ze svých zbraní. Chvilku na to se z vysílačky ozval hlas velitele zdejší posádky.

„Okamžitě se vzdejte a opusťte loď! Z planety se nikdy nedostanete!"
„Mel!" Vypnul vysílačku a prudce strčil do páky motorů. I když tohle nebyl nejnovější model, musel uznat, že start měl překvapivě rychlý a hladký. Loď se otřásala jen díky neutichající palbě. A nejen vojáci. Kolem nich se vyrojilo i několik stíhaček TIE a z těch měl Ethan daleko větší strach. Stačila jedna dobře mířená střela a mohli jít k zemi.