Spáry temnoty

Část 16. - Opravdu špatný nápad

„Ethane! Ethane! Vzbuď se! Dělej!" Melinda s ním silně zacloumala. „Moc se omlouvám. Myslela jsem, že jsi jeden z těch imperiálů, nechtěla jsem tě praštit."

Ethan se rozkoukával jen velice pomalu. Hlava mu silně třeštila a viděl dvojitě.

„Co se stalo?" Jednou rukou se chytil za hlavu a snažil se zaostřit.

„Vzala jsem tě tyčí, promiň," sklíčeně se omlouvala Melinda. „Pak jsem tě zatáhla sem a zatím nás nikdo nenašel."

„Ne, nemůžeme tu zůstat, vycítí mně," mluvil tiše. Pracně se překulil na bok a klekl si.

„Kdo? Snad ne on? Jak by mohl?"

„Snáz, než tušíš. Musíme vypadnout a dostat se k lodi, jinak nás zabije."

„Jak se chceš dostat k lodi? Vždyť se stova udržíš v sedě."

„Zvládnu to. Máme nějakou zbraň?"

„Jeden blaster."

„Alespoň něco." Pomalu se rozhlédl a natáhl se po zbrani. Při každém pohybu mu celým tělem projela silná bolest. „Má to výhodu. Necítím už tu nohu..."

„Já se fakt moc omlouvám."

„Mel, nech to být. Jen ses chránila, chápu to." Vstal a šoural se ke dveřím.

„Ete, počkej ještě..." Věděl, na co se ho chce zeptat.

„Mel, slibuji, že když se z tohohle dostaneme, tak ti všechno řeknu, ale teď na to není čas. Musíme zmizet. Blíží se, cítím to."

Popravdě však neměl nejmenší tušení, jak se dostanou k lodi, když po nich jde celá posádka a ještě jeho mistr. Pak mu v hlavě svitlo.

„Mel, pořádně se tu rozhlédni a najdi ventilační poklop nebo stoku nebo cokoliv, co by nás dostalo do kanalizace."

„Chceš lézt kanálama?"

„Po ulicích se producírovat nemůžeme. Musíme se z města dostat jinudy. A kanály je, doufám, nenapadnou."

Melinda to zřejmě považovala za šílený nápad, ale začala pobíhat po domě ve kterém se ukryli a skutečně. Po chvilce pátrání našla v zadní části domu na zemi kovový poklop.

„Mám to, ale je to děsně těžký." Ethan se k ní dobelhal tak rychle, jak jen to šlo a společnými silami odvalili poklop stranou.

„Půjdu první a ty hned za mnou," přikývla a on se spustil dolů. Vládla tam tma. Sotva si viděl na špičku nosu. Melinda skočila za ním a on s pomocí Síly poklop za nimi zase zasunul.

„Fuj, to je smrad," postěžovala si Melinda. Jen se musel pousmát. Vidět stejně nebylo nic. Pomalu však začal přivykat tmě a dokázal rozeznat alespoň obrysy věcí před sebou.

„Tak kudy?" zeptala se Melinda a držela se ho za pončo.

„Nevím, třeba tudy. Hlavně buď tiše, mohli by nás slyšet."

Procházení Swallenským podzemím byl děsivý zážitek. Páchlo to tam, svíralo je děsivé dusno, přestože šli pod zemí a každou chvíli se jim o kotníky něco otřelo. Oba nakonec poměrně rádi uvítali, že nemají světlo. Melinda svírala lem Ethanova ponča stále křečovitěji.

Zdálo se, že cesta je nekonečná. Několikrát prošli pod hlavními ulicemi a zaslechli i hlasy vojáků, kteří se je snažili najít. Jemné mravenčení v zádech ho neopouštělo, začínal však nabývat dojmu, že postupně slábne. To byla dobrá zpráva, protože to znamenalo, že jeho mistr se neblíží.