Hand In Hand We Go Foward [Bakugou x reader] (CZ)

25

Fakt jsem nepočítala a tim že bych vůbec někdy šla v noci do parku. Takhle hluboko jsem padnout fakt nechtěla.

Náhodně jsme tam chodila, protože fakt jsem Sera nikde neviděla natož kohokoliv jiného.

"Y/n!" Slušela jsem někoho křičet za mnou.

Tím jak jsem byla unavená tak jsem nerozeznala ten hlas a vydala si pepřák z kapsy. Hned jsem mu to začala sprejobat do obličeje, i když možná ne úplně přímo, člověk však vykřikl, takže jsem se trefila.

Ten někdo mě však chytl za ruku a zastavili mě v pepřování jeho obličeje (Co je tohle kurva za větu-).

"DOST!" Koukal jsem se na člověka.

Byl to Bakugou.

"Bože! Já se tak strašně omlouvám!" Chytla jsem ho za tváře a koukal se mu do obličeje.

V tuhle chvíli jsem doslova panikařila že tý ruce tváře jsou alergická reakce.

"Já se tak hrozne omlouvám!" Bakugou se mě chytl jedou rukou za rameno zatím co druhou si zakryl obličej.

V kabelce jsem hned začala hledáš své vlhčené ubrousky a s Bakugem si sedla na zem.

Teď jsem brečela s Bakugem. On brečel kvůli pepři v očích a já protože jsem panikařila a litovala vůbec toho že vlastním pepřák.

"Omlouvám se! Omlouvám se! Omlouvám seeee!" Omlouvala jsem se opakovaně když jsem mu stírala pepř z obličeje, samozřejmě jen okolo očí.

"V-v pořádku!" Odpověděl Bakugou.

"Pojď se mnou!" Vzala jsem ho k lavičce a tam ho donutila si lehnout.

Já si na ní sedla a na své stehna opatrně položila jeho hlavu.

Z tašky jsem si vyndala láhev s vodou a otevřela jí.

"Dej si ty ruce z obličeje." Řekla jsem snažící se nepanikařit.

Bakugou však odmítal dát si tý ruce z obličeje.

"Bakugou prosím! Zbavím tě toho pepře v očích." Opatr e jsem dala jeho ruce z obličeje.

Na jeho obličej jsem začala lehce lít vodu.

Lehce jsem taky omila jeho tváře, kdyby náhodou se objevila silnější alergická reakce.

"Opravdu se omlouvám..." Dále jsem se omlouvala.

"Už se neomlouvej, opouštím ti." Odpověděl Bakugou.

Láhev se zbytkem vody jsme položila na lavičku vedle mě a z tašky si vyndala kapky do očí.

Vykázala jsem mu oči a on se chtěl hned zvednout, když to jsem mu nedovolila.

"Jestli se teď zvedneš, pepř z pod tvých výček steče zase do duhovky a bude to bolet dvakrát víc." Řekla jsem a jen na jeho celé držela svojí ruku.

Bylo chvíli ticho.

"Pres to že už nemáš svůj quirk, tvůj dotek mě uklidňuje..." lehce mě chytl za ruku.

Další vlna paniky prošla mým tělem.

"A CO TOHLE MA BÝT?!" Křičela jsme sama na sebe v hlavě.

"V-vážně..?" Cítila jsem jak hrudnu.

"Mhm...." Slyšela jsem jak mu lehce přeskočil hlas.

"Bakugou?" Naklonil jsem se k němu.

Bylo uz jen slyšet že se snažil nebrečet.

"Vem si nějaký čas." Pohladila jsem ho a trochu ho to i uklidňovalo.

Bakugou se jen otočil na svojí levou stranou tváří k mému břichu.

Byla jsem trochu v šoku ale pak jsem ho začala lehce hladit.

Po pár minutách se trochu probral a teď jsme tam jen seděli na lavičce.

Bylo tu skoro až trapné ticho.

"Neciť se špatně. Je to reflex, a ještě k tomu kdyby to byl kdokoliv jiný než já,  tak si to pravděpodobně zasloužil." Řekl Bakugou.

"Pálí to stále?" Zeptala jsem se a koukal se pořádně na jeho tváře.

"Dá se s tím žít." Řekl Bakugou ale já stále vyděla že ty jeho tváře jsou rudé.

Z kabelky jsem si vyndala mastičku a ošetřila mu to.

"Je to lepší?" Zeptala jsem se když jsem začala zavírat mastičku.

"Ano." Odpověděl.

"Aspoň že tak..." Řekla jsem a schovala zase mastičku.

Ticho zase nastalo na chvíli.

"Nemůžu si pomoct a jen prostě obdivovat to jak milá jsi i přes to že jsou druzí idioti." Řekl Bakugou.

"Nejsem tak milá." Usmála jsem se lehce.

"Ale jsi, proč bys jinak vše tohle nosila s sebou do parku?" Zeptal se.

"Ani nevím,je to prostě preventivní. Jelikož jsem idiot sama, tak bych to měla u sebe nosit, kdybych náhodou zase popepřila Bakuga tak ať mám čím ho ošetřit." Lehce jsem sezasmála.

"Ale jak dokážeš být tak milá i ke mě?!" Zeptal se mě Bakugou.

Já bych mu to řekla.

Když bych asi zničila naše přátelství...

Měla bych to risknout?"

Větší dilema jsme už dlouho neměla.

"Máš vůbec důvod...?" Zeptal se.

"A-ano mám, jenomže..." Přerušila jsem se.

Naše přátelští jsem fakt nechtěla nějak vyrušit.

"Jenomže co?" Zeptal se.

Buď teď a nebo nikdy!

"... Prostě jsem." Odpověděla jsem.

"Y/N!" Křičela jsem sama na sebe v hlavě.

Už jsem se snad i smířila s tím že se nikdy nedozví to co k němu cítím.

"Y/n?" Zeptal se.

"Ano?" Zeptala jsem se taky.

Bakugou si dal docela dlouhou odmlčku.

To ticho mě zabíjelo.

Očividně přemýšlel co by měl říct.

Bakugou ode mně podvrh pohled a něco zamumlal.

"Erm... Špatně tě slyším." Oznámila jsem.

Bakugou jen hlasitě a naštvaně vydechl.

Zvedl se z lavičky a otočil se na mě.

"UGHHH! JÁ UŽ NEMŮŽU! PROSTĚ TĚ MÁM RÁD!" Vykřikl.