DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]

10. ep

Za celou noc jsem nenaspala víc než pár minut, a to ani poté, co jsem se nad ránem přesunula do ložnice. Celou dobu jsem jen ležela a poslouchala Harryho nepravidelné nádechy a výdechy, v hlavě si pořád přemítajíc co mi řekl. Má pravdu, takhle se nedá žít.Nesnášela jsem ho za to, že mi nasadil brouka do hlavy. A ještě víc jsem nesnášela sebe, protože měl pravdu.

Když začalo svítat, vzdala jsem to a po snídani, kterou byl pouze černý čaj jsem se osprchovala a oblekla se do pohodlného béžového svetru a legín, ve kterých jsem plánovala strávit několik hodin na palubě letadla. Bylo zbabělé odjet do LA bez rozloučení, ale já nemohla jinak. Nechtěla jsem s ním teď mluvit, hlavně když vím, že si z našeho rozhovoru nebude pamatovat ani slovo.

Tašky jsem si nachystala ke dveřím, jednoduše si sedla vedle ní a nepřítomně pozorovala ručičku na velkých hodinách, které vysely nade dveřmi. Přišlo mi to jako věčnost, každý její pohyb trval tak dlouho. Očima jsem zabloudila směrem, kde je naše ložnice a aniž bych přemýšlela o tom, co vlastně dělám, po špičkách jsem došla až ke dveřím, kde jsem sice zaváhala, ale nakonec jsem došla až k Harryho půlce postele, kde jsem se posadila se na zem a jen tak ho pozorovala.

Ležel na břiše a hlavu měl otočenou mým směrem, položenou na kraji postele, takže naše obličeje dělila minimální vzdálenost. Levou rukou měl pod hlavou jako provizorní polštář a tu druhou jednoduše spuštěnou z postele dolů. Pravidelně oddechoval a vypadal naprosto spokojeně, působil na mě tak klidným dojmem. Osoba, která tu právě teď ležela, přece nemohla říct všechny ty hrozný věci. Přece by mi nemohl ublížit.

-flashback-

„Vypadni Stylesi!“ zakřičela jsem na kudrnáče, snažíc se najít šaty, ve kterých musím za několik minut předat cenu.

„Co se děje?“ zasměje se.

„Prostě vypadni!“ hodila jsem po něm kartáč, který jsem držela v ruce, ale obratně se mu vyhnul.

„Tak jo, pojď semnou na večeři. Jenom jedna večeře, no tak, dej mi šanci.“ zaprosí s rukama před obličejem, kdybych se mu pokusila znovu ublížit.

„Ne. Vzdej to.“ odmítnu ho a začnu ho strkat pryč z místnosti, což se mi překvapivě povede.

Dotlačím ho až ke dveřím, kde se ale zastaví a opře se jejich rám. „Pro tebe udělám cokoliv. Snesu ti klidně i modrý z nebe.“

„Přeju hodně štěstí.“ zasměju se a zatlačím do dveří, aby se zavřely.

Překvapí mě, jakou má sílu, když jedním pohybem dveře zastaví. „Myslím to vážně.“ smyslně si skousne spodní ret. „Já to vím. Vím, že si ta pravá.“

Jeho slova mě rozhodí, a když se začnu utápět v jeho smaragdových očích…

Přestaň. Realita.

„Takže tě můžu vyzvednout v 7?“ zvedne jeden koutek, zatím co mu v očích poletují jiskřičky.

Zakroutím očima. „Prosím tě, cokoliv, hlavně už padej.“  Dveře se konečně zabouchnou a já se dočkám vytouženého klidu. Zůstala jsem tu jen já a můj přihlouplej úsměv, za který může ten kudrnatej otrava.

-flashback-

Koutky se mi samovolně zkroutily do úsměvu, zatímco jsem si v hlavě přehrávala několik let starou vzpomínku. Kdo by tehdy řekl, že jednoho dne skončím tady? Že to všechno dopadne zrovna takhle?