DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]

11. ep

Dny plynuly, roční období se měnilo, ale mě pořád připadalo, jako bych stála na místě a nebyla schopná se pohnout. Natáčení mě sice zaměstnávalo a udržovalo relativně při smyslech, ale cítila jsem se sama. Mamka měla problémy v práci, takže se po měsíci musela vrátit domů a to, že jsem po příjezdu sem nebrala ničí telefony, způsobilo, že to všichni prostě vzdali. Kruci, co bych teď dala za jeden otravný telefonát, kterým jsem se tak vyhýbala.

 „Proč si mi to neřekla?“ jeho tichý hlas, dnes ještě chraplavější než obvykle přerušil nepříjemné ticho, které v nemocničním pokoji panovalo už hodnou chvíli.

„Bála jsem se tvojí reakce.“ Pohledem jsem stále hypnotizovala bílou stěnu před sebou, netroufala jsem si podívat se mu do očí.

„A to dítě, bylo-“ hlasitě polkl. „Bylo moje?“

„Neměla jsem čas to zjistit.“

„Musela jsi aspoň tušit.“ frustrovaně si přejel dlaní po čele. „Dá se to vypočítat, přece víš, kdy-„

„Je pryč Harry.“ naše oči se střetly. „Přestaň o tom mluvit.“

„Mohli jsme mít rodinu Lills.“ zašeptal a i jeho oči se naplnily slzami.

 

Pravidelně jsem chodila na terapii a taky na schůzky, kde bývali další ženy, které potkalo něco podobného. Neříkám, že to dokázalo nějaké zázraky, ale schůzku od schůzky jsem se cítila tak nějak líp. Mluvila jsem otevřeně o tom, jak se cítím a věděla jsem, že mě neodsoudí jako totálního blázna, protože rozumí tomu, jak a proč se tak cítím. Nemají mě za totálního cvoka. I když to tak trochu jsem.

Seděl na kraji postele a jemně mě hladil po ruce.

„Musím se vrátit do Londýna, omlouvám se.“

Přinutila jsem rty, aby se zkroutili a vytvořili aspoň malý úsměv. „Přijeď co nejdřív, ano?“ stiskla jsem mu dlaň. „Prosím.“

„Hned jak budu moc.“ usmál se a naklonil se, aby mě políbil. „Miluju tě.“

„Já tebe.“ usmála jsem se do polibku a ještě víc ho k sobě přitiskla.

S Harrym jsem mluvila jednou za týden a byla jsem ráda, když se jednalo o hovor, který trval déle než pár minut. Přišlo mi, jakoby se semnou nechtěl bavit. Na otázky mi odpovídal většinou jednoslovnou odpovědí a o tom, jak tráví čas, jsem se toho taky moc nedozvěděla. Bulvární plátky psávali o tom, jak je neustále v barech, ale já mu věřila a už dávno je přestala číst. Věřila jsem mu! I když mě pak každou noc trýznilo pomyšlení na to, jak je někde s někým jiným…

Vracela jsem se z večeře a po cestě jsem mluvila s Harrym, který za mnou měl dneska přiletět.

„Zlato, jak ti mohlo uletět letadlo?“ zakňučela jsem do telefonu. „Už tě potřebuju u sebe.“

„Neboj se, uběhne to rychleji než bys čekala.“ pokusí se mě uklidnit.

„Fajn.“ zabručím. „Už jsem u pokoje, dám si sprchu a pak ti zavolám přes FaceTime, jo?“

„Jo.“ Řekne, načež se opraví. „Nebo ne, máme toho s klukama ještě hodně na práci.“