DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]

12. ep

„Neodcházej." ozve se chraplavý z druhé půlky postele, jakmile se mé nohy dotknou studené podlahy.

Usměju se a vytočím hlavu na stranu, abych na něj viděla.

„Nemůžeme spát celý den." zasměju se, ale stejně mi to nedá a lehnu si zpátky do postele, kde mě Harry téměř ihned obejme.

„To říká kdo?" zamručí, zatímco se i semnou v náručí uvelebuje.

„Tvůj šéf. Nemusíš dneska náhodou pracovat?"

„Kašlu na práci." otevře jedno oko a podívá se na mě. „Radši se budu celý den dívat na svoji úžasnou manželku."

Přiblble se zaculím a vlepím mu krátkou pusu. On se toho hned chytne a přitáhne si mě do delšího polibku.

„Dáš si snídani?" zeptám se, odtahujíc se od něj pevně rozhodnutá, že z té postele už vážně vylezu.

-

-

Harryho ruce se obmotaly kolem mého pasu, zatímco jsem stála u plotny. „Takhle tě tu chci mít už každé ráno, jasný?" zašeptal mi do ucha a ještě než se ode mě odtáhl, nechal mi na tom místě malý polibek. Pousmála jsem se a dál se věnovala vajíčkům na pánvi přede mnou.

Harry se začal promenádovat po kuchyni do půl těla a já z něj jednoduše nemohla spustit zrak. Nevěřila bych, že i po tolika společných letech mě pořád bude přitahovat jako na naší první oficiální schůzce. Ale to, jak se mu napnuly svaly, když se natahoval pro čaj do vrchní poličky, mě donutilo naklonit hlavu a jen tak civět... Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že budu myslet na to, na co právě myslím, vysmála bych se mu. Ale přece jenom uběhla dlouhá doba a možná jsem připravená udělat další krok vpřed. Ale i když Harryho miluji, potřebuju jistotu, že mu můžu věřit a to se mu v poslední době moc nedaří.

„Víš, tyhle dokonalý rána jsme mohli mít i v LA." odmlčela jsem se a vajíčko z pánve přesunula na talíř. „Kdyby si přijel."

„Lilly," hlasitě si povzdechl a chvíli na to jsem ucítila lehký polibek na odhaleném rameni. „Omlouvám se."

„Jen mě to mrzí." pokrčila jsem rameny. „Je vážně krásný poslouchat tyhle řeči jak jsem ti chyběla a jak mě chceš mít celej den na očích, ale je těžký tomu uvěřit, když si o mě půl roku nejevil zájem." otočím se na něj a s významným pohledem mu do rukou vrazím talíř se snídaní, abych mezi námi vytvořila určitý prostor. Posadila jsem se ke stolu a začala se rýpat ve svojí snídani, zatímco se Harry mlčky posadil naproti mě.

„Tak přiznej, že se na mě zlobíš." povzdechla jsem si a přestala vidličkou bloudit po táliři.

Harry ke mně zvedl ty svoje dva smaragdy a s upřeným pohledem na mě chvíli civěl.

„Chápu, že se zlobíš. A chci to slyšet."

„Zlobil jsem se, minulý čas, jasný?" zaklonil se na židli a rukou si prohrábl neposedné kudrlinky.„Bylo dost těžký něco takovýho vstřebat a vždycky, když si mi zavolala, mi tvůj hlas připomínal akorát to, jak si mi to řekla." Provinile sklonil oči. „Bál jsem se, že když tě uvidím, bude to ještě horší, takže jsem se ti vyhýbal a jednoduše se ponořil do práce, spokojená?"

„Spokojená." přikývla jsem a vrátila se k snídani, zpracovávajíc jeho slova.

„Když jsem tě včera uviděl," nezvedla jsem pohled od talíře, ale hltala jsem každé jeho slovo. „Byl jsem tak neuvěřitelně šťastný, že si tu, že si doma a uvědomil jsem si, že se nezlobím na tebe, že se vlastně zlobím na sebe, že sem nikdy z LA neměl odjíždět a zůstat tam s tebou, podpořit tě."