DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]

15. ep

„Co po mně chceš?" zkřižila jsem ruce na prsou. „Já se s tebou nemám o čem bavit."

Harry sklopil hlavu, mlčel.

„Harry," odhodlala jsem se pochvíli. Oslovený se na mě s nadějí podíval. „Prosím, odejdi." Hlas mě neposlouchal, nechtěl vůbec znít sebevědomě, takže to bylo opět pouze slabé zašeptání.

„Chci, aby si slyšela jak se to stalo. Pr-proč se to stalo." mluvil pomalu, tišše.

Levou rukou jsem si prohrábla vlasy. „Vím, proč se to stalo," smutně jsem se usmála. „To ale nemění nic na tom, jak moc mi to ublížilo."

„Lilly," přívližil se ke mě. „Miluju tě. Musíš mi to odpustit."

„Ne." zavrtěla jsem hlavou. „To se nestane."

Po mých slovech udělal dva nejisté kroky dozadu.

„Žádám tě ještě jednou." řekla jsem o něco silnějším hlasem. „Odejdi, teď hned." Po svých slovech jsem se rázně otočila a vydala se hlouběji do domu. Po několika vteřinách se ozvalo hlasité prásknutí dveřmi. V ten okamžik jsem se svezla na zem a prupoukla v hlasitý pláč.

-

-

Dny plynuly, jeden za druhým. Wendy odcházela, přicházela. Odpovídala jsem jí v jednoduchých větách, většinou pouze vyjadřující určitou potřebu, například ať zajde nakoupit. 

Mamka semnou trávila hodiny na skypu, většinou mi něco vyprávěla a já jenom poslouchala. Byla pevně rozhodnutá, že zamnou přijede, ale když jí šéf pohrozil vyhazovem, zaváhala a já ji pak při dlouhé hovoru přesvědčila úplně.

Telefon jsem nepoužívala, a když, tak jsem jen nahlídla do zmeškaných hovorů či zpráv. Snažila se mi dovolat Eleanor, snad tisíckrát. Kluci mi taky párkrát poslali omluvné a lítostivé smsky. Co mě udivovalo, že Harryho jméno se nikdy neobjevilo...

Když začali být dny lepší, začala jsem pomalu pracovat na svém novém projektu. Snažila jsem se pomoct napadeným a zneužitým ženám, ať už finančně tak i psychicky. Snažila jsem se mluvit k širší veřejnosti, aby si obyčejné lidé uvědomili, že se to může stát právě jim, či jejim blízkým.

Začala jsem navštěvovat kliniku, tady v Londýně, která je jednou z nejlepších v Evropě. S ředitelem jsem začala plánovat projekty, které samozřejmě uhradím ze své charitativní nadace, a taky rekonstrukce, aby se mohla budova rozšířít a otevřít se tak oddělení i pro muže. Projekt Say it out loud měl přesvědčit mladé ženy, aby promluvili nahlas, pokud byly někdy zneužívány. A když to udělají, chci, aby se jim dostalo stoprocentní péče, proto ta práce na traumatologickém centru.

Cítila jsem se lépe. Cítila jsem, že dělám konečně něco dobrého. 

-

-

Venku začínalo svítit sluníčko, jaro pomalu ale jistě přicházelo. Zahodila jsem zimní kabát a vyměnila ho za jarní koženou bundu, zatímco jsem se s kafem procházela poblíž malé italské restaurace přímo v centru. 

Všimla jsem si foťáků blikajících někde v dálce, ale ignorovala jsem se. 

„Lilly!" uslyšela jsem svoji mamku. Otočila jsem se za hlasem a nemohla se ubránit úsměvu. Spolu s Danielle se ke mě rozběhly.

Po dlouhém objímaní jsem se konečně dostaly do restaurace, díky bože, jinak bych asi umřela hlady.

-