DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]

8. ep

Od té doby, co jsem se vrátila do Londýna, všechno šlo zase do kytek. Snažím se fungovat normálně, pustím k sobě všechny naše známé, usmívám se a dělám, že se bavím. Ale nejde to, ne upřímně.

Mám zpátky zdravou barvu a modřiny téměř zmizely, ale moje tělo přímo volá po jídle, které si odpírám. A ošklivá rána na čele mi při každém pohledu do zrcadla nahrne slzy do očí. Ale pořád, můj fyzický stav je o tisíc procent lepší než to, jak se cítím uvnitř. Každý večer, když si zalezu do sprchy, prostě odhodím masku a jednoduše se složím. Probrečím půl hodiny a pak přijdu do ložnice, jako by se nic nestalo.

Všichni jsou jednoduše šťastní, že jsem v pořádku a nesnaží se mě analyzovat. Jsem herečka, bože, samozřejmě že nikdo nic nepozná. I kdy Harry se na mě občas tak zvláštně dívá, vím, že tuší, že se něco děje. Snad stokrát se pokoušel začít konverzaci na téma ‚Jsem tu pro tebe, můžeš mi říct cokoliv‘ nebo ‚Vím, že je něco špatně, promluvme si‘. Vždycky se jen usměju a nějak odvedu téma, Harry mi věnuje hlasitý povzdech a dál se nevyptává.

Co se týče nás dvou a našeho společného života, taky to není nejlepší. Nemůžu si pomoct, ale utíkám před ním. Prostě nemůžu dovolit, aby mě viděl nahou. Mě samotné trvalo několik dní, než jsem se prohlídla v zrcadle a rozhodně bych nesnesla jeho pohled. Uvědomuje si, že mi to není příjemné, ale nemá ani tušení, jak moc špatné to je. I tak jsem ráda, když si semnou lehne a já se mu můžu schovat v náručí. On jediný mi může dát pocit bezpečí.

Světlým okamžikem bylo stěhování, kterým mě překvapil pár dní po návratu z Ameriky. Bylo mu jasné, že do našeho domu se už nevrátím a v jejich bývalém sídle jsme už taky zůstávat nemohli, takže jsem za prostorný byt s výhledem na Temži byla vděčná. Navíc byl vybavený už při mé první návštěvě, takže nám stěhování trvalo jen pár dní. Teda, ne že bych to byla já, kdo jel k nám a balil věci, to jsem to přenechala jiným, ale byla jsem to já, kdo při vybalování vyházel většinu věcí, protože mi to vracelo nehezké vzpomínky. Zjistila jsem, že skoro všechno, mi připomíná onen večer, takže jsme si toho v bytě nechali minimum, spíš jen to, co mělo nějakou emocionální hodnotu, jako je třeba naše svatební album. Co se stalo s mým pohádkovým domkem ani sama nevím, nezajímalo mě to, po tom všem jsem se bála na něj jen třeba vzpomenout.

Další dobrou věcí bylo to, že mi Derek zařídil trochu času a natáčení filmu se o něco posunulo. Dal mi několik týdnů na to, abych vymyslela co dál, ale uběhlo to strašně rychle a já si začínám uvědomovat, že zbývá už jen pár dnů, než začneme natáčet. Už teď se děsím toho, že semnou každý den nebude Harry nebo El. Nebo kterýkoliv z kluků. Jediná dobrá věc na tomhle projektu je, že budu trávit čas s mamkou, která si to nějak zařídí a bude semnou bydlet na hotelu, doprovázet mě na natáčení a prostě bude pro mě kdykoliv budu potřebovat.

O životě, který mi roste v bříšku, s nikým nemluvím. Jedinou výjimkou je El, přece jenom, je to má nejbližší kamarádka a sama bych to ani nezvládla. Vím, že nejlepší by bylo, kdybych to konečně řekla Harrymu, ale strach mě drží zpátky. Došla jsem k závěru, že rozhovorem s El napáchám nejmenší škody a jsem ráda, že jsem si takto vybrala. Je tu pro mě kdykoliv potřebuju, třeba jen když mám špatnej den, přijde s miskou zmrzliny a romantickou komedií.

Pravidelně chodím k doktorce, která je seznámená s mojí situací a je jí jasné, že se od ní čeká diskrétnost. Slíbila mi, že hned jak to bude možné, udělá testy otcovství. Otcovství se dá určit od 12 týdne, nebudu na nic čekat a ihned si je zařídím. Jediným problémem je, že v té době budu uprostřed natáčení v New Yorku.