Uběhlo několik dní, aniž by se mě kdokoliv pokusil znovu kontaktovat. A byla jsem jim za to vlastně i vděčná, že chápou , že už nechci mít s bývalým životem nic moc společného.
Ale na druhou stranu jsem byla smutná.
S Liamem jsem měla několik krátkých hádek na téma Mary a její opravdový táta.
„Říkalas, že jí to řekneme jenom když to bude fakt nutný." Rozlobeně rozhazoval rukama. „Že počkáme."
„On chce zemřít, Liame." křičela jsem na zpět, zatímco se ke mě Liam otočil zády a pochodoval po místnosti. „Potřebovala jsem mu dát něco, pro co stojí za to bojovat."
„Mary ho nemusí zajímat!" otočil se a rychle se ke mě příblížil. „Je to moje dcera! Já ji vychovávám!"
Ačkoliv jsem byla rozlobená a slzy mi tekly po tváři, musela jsem se pousmát. Miluju fakt, že je Liam tak svělým otcem. I pro Mary, ačkoliv není jeho.
„Miluju tě, Liame." Pohladila jsem ho po tváři. „Ale tohle je něco, co jsem musela udělat."
„Miluješ mě," Položil svou dlaň na tu mou. „Ale jeho miluješ víc." a jednoduchým pohybem mou ruku odstranil, načež opustil místnost.
-
-
Bylo to obyčejné ráno, stejně nádherné, jako každé jiné. Až na fakt, že kromě mé osoby v ložnici nespal nikdo jiný.
Po výměně názorů se Liam rozhodl odejít bůhví kam, pravděpodobně do nejbližší hospody a ani teď, když je kolem 6té, se domů nevrátil.
Já probděla celou noc. Přemýšlela jsem nad Mary, nad Harrym, nad celým svým životem v LA a Londýně. Ačkoliv jsem se přesvědčovala, že mi nic nechybí... možná že tu přece něco bylo.
Vylezla jsem z postele a šla si do kuchyně pro šálek kávy. I když jsem nevyspaná, fungovat musím, děti mi pokoj nedají. Postavila jsem konvici a čekala až zavře, zatímco jsem se natáhla po telefonu, který ležel na kuchyňské lince.
SOS, harry zmizel z nemocnice.
Jednoduchá smska, díky které se mi vytvořil obrovský kámen na srdci. Začala jsem zrychleně dýchat.
Do telefonu jsem naťukala to známé číslo, které bych odříkala i ze spánku a modlila se, aby se na druhé straně někdo ozval.
„Harry?" vyhrkla jsem do telefonu. „Zlato, prosím, řekni mi, že jsi v pořádku." Slzy mi začaly máčet tváře.
„Potřebuju, aby si přijela." Osoba na druhé straně téměř šeptala. „Vím, že tohle je už skoro konec. Potřebuji tě vidět." Nezdravě zakašlala. „Potřebuju vás vidět."
Rozbrečela jsem se naplno, neschopná jakéhokoliv slova...
-
-
Bylo kolem 4mé odpoledne, když se konečně rozrazily vchodové dveře. Liam vypadal hrozně, pravděpodobně někde usnul a právě se probudil. Jeho pohled první padl na mě, sedící na gauči a poté na dva kufry položené vedle pohovky.
Atmosféra v místnosti by se dala krájet.
„Takže takhle mě opustíš?" Liam přerušil napjaté ticho jako první. „Vždycky jsem věděl, že proti němu nemám šanci."
„To, že tam teď musím být," téměř jsem zašeptala, neměla jsem ani odvahu podívat se Liamovi do tváře. „Musíš to pochopit."
Těžce jsem se postavila. „Já tě neopouštím. Jen dělám správnou věc."
Liam přivřel oči a hlasitě oddechoval. Snažil se uklidnit a pravděpodobně i vymyslet, co říct.
Beze slov jsem popadla dva kufry a vydala se k půjčenému autu, ve kterém už dávno spaly oba mý andílkové.
„Miluju tě," otočila jsem se ve dveřích. „A vážně doufám, že mě tady budeš čekat, až se vrátím."
„Jestli se vrátíš." Byla poslední Liamova slova, které jsem slyšela, než se zavřely dveře.
-
-
Seb zůstal u mojí maminky, která kvůli mě ochotně přiletěla. Já s Mary jsem měla jiný úkol, který jsme šly naplnit hned co jsme se ubytovaly v hoteu.
Spolu s Mary jsme procházely tichou chodbou, než jsem se dostaly ke dveřím, kde právě Harry dostával denní dávku chemoterapie. Já prudce zastavila a zaváhala, no Mary zatlačila do dveří a za ruku mě táhla za sebou.
V místnosti byl příjemný šum, kromě 6 pacientů tu bylo i několik rodinných příslušníků a sestřiček. Stěny výjmečně nebyly bílé, ale natřené o něco veselejší žlutou a v pozadí bylo slyšet rádio.
„Mami, je tady?" Mary mě zatáhla za ruku, čímž mě vytrhla z myšlenek. Rozhlédla jsem se po místnosti. Mlčky jsem kývla, když jsem uviděla Harryho sedícího na židly s pohledem upřeným někam do dálky, ignorujíc Gemmu sedící vedle něj.
Uslyšela jsem Maryin hlasitý povzdech.
„Haloo?" Zavolala přes celou místnost. „Kdo z vás je strejda Harry?"
Všechny oči se obrátily naším směrem, no, mě zajímaly jen ty nejkrásnější zelené. Harry překvapeně zvedl ruku. Mary se usmála a vydala se jeho směrem. Pozorovala jsem ji, jak si posouvá židličku, co byla poblíž a automaticky si na ni sedla těsně vedle Harryho.
„Ahoj," Mary se usmála. Byla společenská, uměla se bavit téměř s každým. „Máš tady pěknýho motýlka." Ukazováčkem se dotkla Harryho hrudi a poukázala na jedno z jeho největších tetování. „I když je to teda dost hloupý, pro kluka." Zachichotala se a zakryla si pusu dlaněmi.
Harry ji celou dobu pozoroval, jako by nevěřil, že vážně existuje. Možná si myslel, že už má ze všech těch léků už halucinace. Byl to pro něj silný okamžik a usilovně se snažil neplakat. Viděla jsem, jak se otřásl, když se ho jen na pár sekund dotkla.
„Mami!" Maryin hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já se konečně donutila udělat několik kroků k nim.
Harry se na mě podíval a usmál se. Byl vděčný. Gemma mi věnovala obdobný pohled.
Viděla jsem jiskru. Tohle bylo něco, co mu dalo naději. Bude bojovat. Bude žít.
-
-
Je to kratší, ale co nadělám, chtěla jsem přidat nový díl co nejdřív:-D
Omlouvám se za dlouhou prodlevu bez aktualizace, no bohužel, měla jsem jiný zájmy. A teď je zase zkouškové a psaní je skvělý způsob prokrastinace, no ne?:-D
Všem držím palce, ať mají úspěšný květen i červen, ať už u maturit, zkoušek nebo jenom uzavírání pololetí:-))
vaše Lau xxx
ČTEŠ
DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]
Fanfiction"Things get worse before they get better." - John King