4. ep

273 18 3

od lauknappe

od lauknappe

V. A. : teď bude pár dílů mimo Londýn (SPOILER!:D), chci se chvilku věnovat Lilly- jejím pocitům a jejímu duševnímu stavu, ale nebojte se pro ‚Hally' mám nachystanou super dějovou linku:D teda, mě se líbí, uvidím jak vám:D

Zůstala jsem zavřená v koupelně několik hodin, kdokoliv se semnou snažil mluvit, neuspěl. Venku se začalo stmívat a já dokázala myslet na jediné- potřebuju vypadnout. Počkala jsem ještě pár hodin, než jsem vylezla z koupelny. Pokoj byl prázdný, kromě tácku s večeří tu nebylo nic, co by vykazovalo známky života. Rychle jsem vytáhla ze skříně nátělník, šedou mikču a džíny, natáhla jsem to na sebe rychlostí blesku a seběhla dolů. Dole jsem ještě popadla malý batůžek a už jsem chtěla vypadnout, když jsem si všimla, že se v obýváku svítí. Nejistě jsem tam nakoukla. Na gauči ležel spící Harry, se zapnutým notebookem na břiše. Klekla jsem si vedle něj a pohladila ho ve vlasech. Něco zamrmlal a já se neubránila úsměvu. Nechtěla jsem od někoho teď odejít, strašně ráda ho pozoruji, když spí, ale co, jdu se jen na pár hodin projít. To si snad můžu dovolit, nebo ne? Vzala jsem notebook a chtěla ho zaklapnout, když jsem si všimla rozepsaného emailu.

Dereku, nezvládne to. Ještě ne, je moc brzo. Potřebuju trávit čas se svými nejbližšími.

Zaplatím cokoliv, jen abych ji z té smlouvy dostal. Zítra to proberu s právníkem.

-Ozvu se, H.

Rozhlédla jsem se okolo a všimla si několika papíru rozházených po konferenčním stolku. Stačilo mi přečíst pár vět a bylo mi jasné, o co jde. Derek, můj manažer. Scénář k ‚Ice Flower'. Mám podepsanou smlouvu na film a natáčení má začít za pár týdnů. Úplně jsem na to zapomněla! Můj bože, bude to stát celé jmění, dostat mě z toho. S povzdechem jsem laptop konečně zaklapla a zakryla Harryho dekou, ležící na zemi. Políbila jsem ho na čelo a vypadla. Hlavními dveřmi jsem nemohla, autem už vůbec ne, tak se jsem rozhodla pro přelezení plotu na zahradě. Po cestě jsem zahodila telefon do křoví, ještě na naší zahradě. Když klid, tak se vším všudy. Jak jsem předpokládala, na téhle straně ulice nebyla ani noha, takže jsem si po pár minutách chůze nepozorovaně nastoupila do taxíku a nadiktovala mu adresu.

„Slečno?" taxikář se na mě zmateně podíval. „Víte, že jsme v Londýně? A vy jste mě právě požádala, abych vás zavezl někam do Kalifornie?"

„Pak hádám, že jedeme na letiště." odsekla jsem a pohodlně se usadila.

Probudila jsem se až 10 minut před přistáním. I když jsem chytla dobrý let, čekání tři hodiny na letišti a několika hodinová cesta mě asi zmohla. Přemýšlela jsem, co se asi děje v Londýně. Tam už je den v plném proudu a všichni mě určitě hledají, zatímco tady je hluboká noc a já vůbec netuším, kam půjdu. Chci vidět mamku, ale co jí mám po všech těch letech říct? Když jsem si uvědomila, že jsem doma, zvědavě jsem vykoukla z okýnka. Moje milované slunečné LA.

Přemýšlela jsem, co teď. Stála jsem na vlakovém nádraží a přemítala moje možnosti - ne že bych jich měla tolik. Sednout na vlak, ukázat se přede dveřmi mamce, se kterou jsem několik let nemluvila a doufat, že má dneska náladu na poslouchání a brečení dcery, která je pro ni jako cizí osoba? Otočit se na patě a odjet domů za naštvaným Harrym, kde se mi od mých nejbližších dostává přehnané pozornosti a neustálé lítosti, a kde mi před barákem neustále oxidují novináři? Ne, nemůžu teď couvnout. Jsem tady a od mamky mě dělí už jen pár hodin cesty vlakem, teď to prostě nevzdám.

Kolem mě skoro nikdo nebyl, přestupovala jsem v malé vesničce, kde byla jen dvojce kolejí a malá budka, vypadalo to spíše jako autobusová zastávka, než vlakové nádraží. Na mamku, která se narodila a většinu života žila v Beverly Hill, se mi to moc nezdá, ale budiž.

Zapálila jsem si cigaretu a začala se šourat přes koleje na druhou kolejnici. Najednou se ozval křik postarší dámy kousek ode mě. Zastavila jsem se a podívala se na ni, horlivě ukazovala na kolejnici. Otočila jsem hlavu a všimla si přijíždějícího vlaku. Zbývalo několik pár sekund a byl by u mě.

Čas jakoby se zastavil a já začala uvažovat. Proč uhýbat? Nebylo by všechno jednodušší? Lidé si budou myslet, že to byla ošklivá nehoda. Udělala jsem si malý výlet a takhle to dopadlo. A já budu mít konečně klid, konečně budu moct zapomenout. Ale Harry? Ano, asi by byl několik měsíců smutný, ale zvládl by to. Točí se kolem něj tolik hezkých a milých holek, určitě by mu některá z nich pomohla zapomenout. Rodina? Mamka by mi přišla na pohřeb, možná by pár měsíců truchlila, ale asi by to bylo jen ze slušnosti. A potkala bych se s tátou, určitě už tam na mě čeká.

Zbývá poslední sekunda ...