DESTROYED [ h.s. fanfiction cz ]

3. ep

„Slečno Williamsová, můžete nám říct, co se v ten večer stalo?"

Seděla jsem v tmavé místnosti s lampičkou a se zrcadlem, o kterém jsem moc dobře věděla, že se za ním schovává několik dalších lidí.

„Slečno Williamsová?" Vytrhl mě policista ze zamyšlení.

„J-já..my, Harry a já jsme se dívali na televizi a když zazvonil zvonek, myslela jsem, že je to naše objednaná večeře, z okna jsem viděla auto poslíčka." Zhluboka jsem se nadechla. „Šla jsem otevřít, za dveřmi stál kluk s balíčkem. Všechno vypadalo normálně, sáhla jsem do peněženky a podávala mu peníze a on...on se jenom usmál." Z představy jeho slizkého úsměvu mě zamrazilo. „Pak na mě skočil a zakryl mi pusu. Nevím, jestli mě něčím praštil, ale pamatuju si až to, že jsem se probudila v kuchyni na zemi." Tak. Konec, víc toho neřeknu. Nemůžu. Ne, prostě nechci.

„Pokračujte prosím." pobídne mě po chvilce.

„Nemůžu." zašeptám.

Policista si povzdechne a věnuje mi pohled říkající ‚Musíte'.

„Hned jak jsem se probrala, jeden z nich mě vzal za vlasy a..a.." začala jsem koktat a ucítila jsem slzy tlačící se ven. Ucítila jsem všechnu to bolest, fyzickou i psychickou, co mi způsobil. Přestala jsem bojovat se slzami a nechala je, aby mi sklouzli po tváři.

„Vím, že tohle celé je pro vás těžké, ale musíte nám pomoct." detektiv ke mně natáhl ruku a konejšivě stiskl tu moji. „To, že jste dveře otevřela vy, z vás dělá jedinou osobu, která ví, jak jeden z pachatelů vypadá. Vaše bezpečnostní kamery obličeje nezachytili."

„A-ale Harry, on..byl tam taky..a.." všechna slova se mi vypaří z pusy.

Detektiv zakroutí hlavou a odmlčí se. „Bude to v pořádku." prolomí po chvilce ticho.

Ne, není žádná šance, že bych přišla znovu na policejní stanici, na tož abych někoho identifikovala. Nechci ho už nikdy vidět. Muže, který mě zničil.

„Lilly." znovu mi ruku stiskne a zopakuje ‚Bude to v pořádku' způsobem, kterým se mluví s malými dětmi.

„Ne." utřu si slzu. „Už nikdy nic nebude v pořádku."

Vymáčkla jsem ze sebe ještě několik vět, ve kterých jsem zmínila pár klíčových událostí z toho večera, s hysterickým pláčem jsem pak zkusila vytvořit podobiznu toho poslíčka a celou dobu jsem odpočítávala vteřiny, než budu moct odejít. Mé přání bylo vyslyšeno a detektiv mi potřásl rukou na rozloučenou. Popadla jsem kabelku a vyletěla z místnosti rychlostí blesku.

„Slečno Williamsová?" zavolá na mě ještě. Povzdechla jsem si a otočila se.

„Byla jste už lékaře?" zeptal se nejistě. Se sklopenýma očima jsem zavrtěla hlavou.

„Měla byste zajít na vyšetření. Obyčejné vyšetření v sanitce nestačí, nikdy nevíte, jestli nemáte vnitřní krvácení nebo nějaké vážnější poranění."

„Je to už pár dnů, jsem v pořádku." zaprotestovala jsem, otočila se na podpatku a vydala se ke dveřím.

Jakmile jsem prošla hlavními dveřmi, oslepila mě spousta blesků. Novináři byli agresivní, Jim, moje ochranka je nezvládal držet z cesty. Hlavu jsem sklopila co nejvíc dolů a modlila se, abych byla co nejdřív v autě u Harryho. Jedním slovem v bezpečí.

Po několika neskutečně dlouhých minutách jsem se ocitla před známým černým Range Roverem. Hned jak se zavřely dveře, skočila jsem Harrymu do náruče a naplno se rozbrečela. Harry mě pevně sevřel jednou rukou tak, aby zároveň zvládl druhou řídit auto. Ani jsem si neuvědomila, že černá skla neschovají vše a moji malou scénu v autě určitě všichni fotí. Zastavili jsme po pár minutách na krajnici silnice, kdy Harry vylezl z auta, rychle ho oběhl a vytáhl si mě do náruče.

„Prosím - ať - ať už to skončí." dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Všechno bude v pořádku." zašeptal mi do vlasů.

Nevím proč, v ten moment jsem se mu vytrhla a začala na něj hystericky křičet.

„V pořádku? Přestaňte to do prdele všichni opakovat!" naštvaně jsem rozhazovala rukama a přes slzy jsem na Harryho skoro neviděla. „Nic nebude v pořádku! Už to nikdy neříkej, rozumíš?"

Přikývl a pomalu se ke mně přibližoval, jako bych se snad měla vyděsit jako nějaké zvířátko a utéct pryč. Za moment byl u mě a opět mě sevřel v pevném objetí.

-

-

Domů jsme dorazili asi o půl hodiny později, Harry se stavil ještě vyzvednout jídlo i pro zbytek domu a za celou dobu ani jeden z nás nepromluvil.

Hned co jsme vešli, všichni se postavili na nohy a upřeně mě sledovali.

„Co je?" vyštěkla jsem.

„Jsi v pořádku? My... Viděli jsme vás v telce." ujal se slova Liam.

Napadlo mě tolik urážek, o tom ať se starají o svoje věci, ale jen jsem pokrčila rameny a vydala se nahoru. Hned jak jsem si byla jistá, že už mě nevidí, pustila jsem slzy ven a rozběhla se do pokoje, ignorujíc volání mého jména jsem se zamkla v koupelně. Ihned jsem zamířila k záchodu, kde jsem vyzvracela všechno, co šlo. Za doprovodu hlasitých vzlyků jsem ze sebe strhala všechno oblečení, vlezla do sprchy a začala se celá drhnout. Jako bych se ze sebe snažila smýt všechno to ponížení a bolest. Kéž by to bylo takhle jednoduché...