Broken [1D]

|~3~|

O rok později

,,Car." probudí mě zaťukání na dveře. Se zamručením otevřu oči

„Vstávej, musíš jít do školy." slyším opět hlas mojí "ošetřovatelky'' stále za dveřmi mého nového pokoje.

„Jsem vzhůru." zamručím, ale tak nahlas aby to slyšela. Když uslyším kroky vzdalující se ode dveří opět si povzdechnu. A je to tady zase. Ten den, který úplně nesnáším. První školní den na nové škole. Jsem zvědavá jaké to bude, i když se to určitě nebude lišit od jindy. Nejdřív půjdu za ředitelkou, která mi povypráví o škole a nezapomene dodat jak je ráda, že mě zde s mýma známkama má, ne, že bych byla přímo šprtka,ale na školu se snažím nějak extra nekašlat a prolézám s dvojkami což na střední není vůbec špatné bych řekla, poté mi dá potřebné papíry ve, kterých se budu chvíli ztrácet a přehrabovat než opravdu najdu tu správnou učebnu pro první hodinu. Hned na jejím začátku mě dotyčná učitelka či učitel vyvolá,abych se třídě představila a pak už to bude probíhat jako celkem běžný školní den. Akorát se na mě budou všude stáčet pohledy ostatních lidí protože jsem přeci "ta nová". Bože můj jak já tohle nesnáším. No každopádně bych už asi měla vstát. S dalším povzdechem ze sebe stáhnu tmavě zelenou deku, která mi měla vynahradit peřinu jelikož tu mám spolu s polštářem ještě někde zabalenou v krabicích,které momentálně zdobí můj pokoj. Včera jsme totiž přiletěly asi v pět odpoledne,ale kvůli časovému posunu a taky dlouhému letu jsme se jen vysprchovaly a šly hned spát, protože dům jsme co se týče nábytku měly už hotový. Musím se na to vrhnout dnes po škole. Fajn, ale teď už fakt vstávat. Zvednu se tedy z postele a poté co se protáhnu si to zamířím rovnou k béžové plastové krabici ve, které bych měla mít oblečení. Ha, trefa. Hned jak krabici otevřu všimnu si na vrchu oblečení, které jsem si vlastně balila navrch schválně pro dnešní den. Obleču si tedy samozřejmě spodní prádlo a poté také černé legíny a tělové volnější tričko s tříčtvrtečním rukávem. Nechci to oblečení nějak moc hrotit. Vždyt je to jenom škola proboha. Obleču se a  zalezu do koupelny, která je hned vedle mého pokoje. Vykonám ranní hygienu, rozčešu si své tmavě hnědé vlasy, které nechám volně. Ještě jednou se svýma hnědýma očima zadívám do zrcadla, abych se zkoukla. Vypadám v pohodě to stačí. Nechci moc vyčnívat. Radši splynu. Minimálně pro dnešek. Nakonec ještě v pokoji čapnu svůj černý batoh a seběhnu dolů do kuchyně,abych se stihla nasnídat.

,,Tak jak jsi se vyspala v novém domě?" zeptá se "ošetřovatelka" s úsměvem zatímco skládá talíře do poliček v horních skříňkách linky.

,,Šlo to." pokrčím rameny a sednu si ke stolu kde si vezmu banán do, kterého se pustím. Nic víc tady totiž ještě nemáme.

Chvilku ticha prolomým svým hlasem.

„Pojedem do školy at nepříjdu pozdě?" pousměji se na ní, ona jen kývne, cestou vyhazuji šlupku od banánu do koše a berouc do ruky svůj batoh. Nasedneme do auta a vyjíždíme směr škola.

,,Jo, potřebovala bych aby jsi došla odpoledne něco nakoupit do krámu. Nechala jsem ti v kuchyni nějaký peníze." sdělí mi.

,,Dobře a v kolik se vrátíš dnes z práce ?" zeptám se.

,,No asi až večer. Budu tam první den tak to bude asi na dýl." pokrčí rameny.

,,Dobře tak já něco uvařím." řeknu automaticky.

,,To by jsi byla hodná." věnuje mi úsměv. Zbytek cesty, která trvá asi jen pět minut, jelikož škola je nedaleko, jsme ticho.

,,Tak hodně štěstí." usměje se na mě opět když zasaví u brány školy. Jen se kouknu na školní pozemek na kterém je spoustu lidí a trošku se mi sevře žaludek nervozitou. Ne, že bych měla nějaký problém se seznamováním, ale přeci jenom nikdy nevíte jak zapadnete.

„Díky." řeknu pouze odepínajíc ze sebe pás.

„Tak ahoj, měj se hezky v práci." vezmu do ruky svůj batoh.

,,Ty se měj hezky ve škole. Mám tě ráda." usměje se.

„Já tebe." oplatím jí úsměvný pohled a poté s nádechem otevřu dveře od auta a vystoupím. Fajn Car, jak jsme se to učily. Hlavu trošku nahoru, narovnat záda, batoh přes jedno rameno a vypadat sebevědomě. Říkám si v duchu a poté se sebevědomě rozejdu k bráně, kterou projdu a ocitnu se na školním pozemku.

Přesto, že koukám dopředu všimám si i těch šeptajících si lidí a pohledů od nich. Vevnitř se klepu,ale na venek zkrátka působím jako ta nejsebevědomější osoba na světě. Není to o tom, že bych si chtěla hrát na něco co nejsem,ale ty školy mě naučily, že jakmile první den působíte jako ustrašená myška tak taková zůstanete až do konce roku.

Více méně se s vámi nikdo nebaví a pak vše stojí zaprd. Kdežto když hned první den ukážete, že je vám vlastně jedno co si o vás ostatní myslí,ale jste spokojená sama se sebou lépe se seznámite s lidmi a až pak těm, kterým opravdu věříte odhalíte, že zas taková sebevědomá nejste. Je to taková moje menší vlastní studie na kterou jsem opravdu pyšná. Pomáhá mi zapadat na školách na kterých jsem byla. Po krátké cestě se už ocitnu ve vnitř školní budovy, kde na mě všichni koukají možná ještě víc než venku. Já si jich opět samozřejmě nevšímám a rovnou si to mířím do druhého patra ke kanceláři ředitelky.

,,Dobře Carolin tak to už máš vše potřebné. Za pět minut je hodina a ty máš první Angličtinu s tvým třídním učitelem. Podle letáčku naší školy učebnu najdeš. Snad se ti u nás na škole bude líbit." usměje se na mě ředitelka asi po patnácti minutách co jsem zde u ní strávila a ona mi povídala ty klasické řeči o škole.

„Děkuji vám, nashledanou." oplatím jí úsměv a poté opustím ředitlenu. Jen co se ocitnu opět na školní chodbě, ihned skloním svou hlavu k papírům a snažím se najít příslušnou učebnu. Když v tom do mě narazí něčí tělo a já spadnu doslova na zadek přičemž mi papíry popadají po zemi.

,,Au." syknu a poté zvednu svůj pohled k osobě, která do mě vrazila...

Tak vás vítám u třetího dílu. Kdo bude asi ten pan tajemný ? Doufám že se aspoň trochu líbila.
Děkuji za podporu, hvězdičky a všechny komentíky, vaše C*

<3