Why Always Me

Žádný ty!

,, sice tu mám spoustu práce s papírováním, ale můžeš mi všechno říct. Od té doby co se stalo to s Avengers se s Tonym nedá moc mluvit" řekla Peper a posadila se naproti mě.

Já ji začala vše vysvětlovat. Od toho jak otec nechal mě a Wandu zavřené jak ve vězení. Jak nás Clint přišel dostat ven a co nám řekl Steve. Jak jsem bojovala s vlastními rodiči. A už vůbec nepočítám její reakci když jsem ji řekla o té postřelené noze.

,, Věděla jsem že byl Tony velký egoista, ale že pořád je" odpověděla s pusou otevřenou do kořán
,, A teď jsem se dozvěděla, že je máma nezvěstná, ačkoliv mi slíbila že se o mě postará" dodala jsem a vzala si ze stolu čokoládovou sušenku.
,, A pokud to chápu dobře, teď tu bydlet nechceš?" Zeptala se
,, Ne. Ty jsi pryč, na tátu se nemůžu ani podívat. Máma zmizela a Roudy je rád že dýchá. No a hopsal je teď určitě k smrti vyděšený kam jsem zmizla" řekla jsem a dala si další sušenku.
,, No, s Roudym to není až taková pravda" podívala se na mě Peper
,, Jak to myslíš?" Udivila jsem se.
Myslela jsem že je v nemocnici a že nebude dlouho chodit.
,, Leží u sebe v posteli a čeká, až bude mít Tony čas. Vymyslel mu pomoc k chození. Ještě to ale nestihli vyzkoušet.
,, Vážně!?" Vyhrkla jsem s o trochu lepší náladou
,, Ano. Tak běž" odpověděla Peper s úsměvem.

Moc dobře poznala co jsem chtěla udělat. Chtěla jsem běžet za Roudym a pořádně ho obejmout. Chtěla jsem ho vytáhnout z postele a vyzkoušet s ním ten nový vynález, co mu má usnadnit návrat na nohy.

Vběhla jsem do pokoje a Roudy seděl v křesle a četl si nějakou knihu.
,, Jamesi" řekla jsem a usmála se.
Jeho křestním jménem jsem mu smělá říkat jen já. Jako malá jsem mu ale říkala strejdo
,, Kathrine" udivil se, ale na tváři měl úsměv.

Přiběhla jsem k němu a objala ho.
,, Díky bohu. Jsi v pohodě" vydechla jsem úlevou.
,, To vše jen díky tobě. Prý bych byl mrtví, kdybys tam nebyla" připomenul mi a dal mi ruku na rameno
,, Děkuju" dodal upřímně
,, Tak máš šťastný den. Dnes ti jdu pomoct znovu".

,, co tím myslíš?" Zamračil se nechápavě
,, Jdeme vyzkoušet ten nový vynález" pousmála jsem se a přisunula mu vozík
,, Tak nasedat" dodala jsem a zavrčela jako motorka
,, Že tebe ten humor nepřejde" usmál se a nějakým stylem se dostal na vozík.
Já ho roztlačila a jela s nim do tělocvičny.

,, Nevím jestli máš tak těžké svaly a nebo jsi jenom tlustý" řekla jsem asi na půli cesty. Byla jsem udýchaná a splavená.
,, Hele, přestaň nebo se zvednu a nákopu ti zadek" odpověděl a začal se znovu smát.

Mezi mnou a Rhodym je velké přátelství. Jako malá jsem měla jen jeho, Happyho a později i Nat.
Rhody mě prakticky naučil většinu co vím. Hlavně po stránce zbraní a armády. Taky mě jako malou brával do letadel a tak jsem byla ve vzduchu skoro v plenkách.
Zničilo by mě kdyby tu už nebyl.

Když jsem ho dostala do tělocvičny, bylo tam připravené zábradlí, u kterého se bude zkoušet chůze.
Podala jsem Rhodymu ty divné robotické podpěry a čekala jsem až si je navleče.
Pak už jsem je jen zapla a pomohla mu se postavit. Nahoru to šlo lehce. Dokonce i ohýbání v kloubech to usnadnilo. Horší už bylo spojit všechny činnosti v jedno. Chodit, ohýbat kolena a hýbat kyčlemi.

,, Tak jo, soustřeď se Rhody. To zvládneš" povzbuzovala jsem a přidržovala ho, aby nespadl a něco se nezhoršilo.
Zkoušeli jsme to asi dvě hodiny. Po takové době se Rhody odhodlal
,, Zkusím to sám" prohlásil a kývl na mě, aby mě uklidnil.
Já ho poslechla a o kousek ustoupila.
Chvíli stál na jednom místě a pak udělal jeden krok. Trochu se zakymácel, ale pak zase našel rovnováhu.
Druhý krok byl o dost lepší. Z takových malých krůčku pak prošel polovinu tělocvičny.
Měla jsem u něj obří radost.
A doufala jsem že na tom táta bude stejně.