Prisoner | LS

3

Pomalu se začínalo stmívat a Louise čekala jeho první noc ve vězeňské cele. Zní to tak divně, když o tom přemýšlí. Nikdy by neřekl, že skončí ve vězení.. Nestihl to tady zatím ani moc poznat. Byl na obědě, ale tím to skončilo. A taky mu hodili do cely chleba nejspíš jako večeři, ale jinak vůbec neví jak to tam funguje. Nezačal se ani s nikým bavit, takže nemá ty informace ani kde vzít.

Ulehl do té nižší postele. Ležel na zádech a díval se na postel nad sebou. Myšlenky nechal plavat a jen si užíval, že vůbec dýchá, ale usnout nemohl. I po dlouhých proležených minutách nemohl zavřít oči a vypustit svět okolo sebe. Přes dveře nebylo zase tolik slyšet, ale i tak se sem tam objevil nějaký hlasitý zvuk, což Louise moc nepodporovalo ve spánku. A nejenom, že neměl rád spát v jiném novém prostředí, ale taky ty matrace byly tak divné a nepohodlné, že to mohl rovnou spát na zemi a vyspal by se líp. A do třetice mu začala být zima. Zakryl se malou přikrývkou, která byla na posteli a myslel si jak hrozně si pomůže. Vůbec to nepomohlo, byla mu pořád zima. Topení nikde nebylo a zdi s podlahou byly studené. Venku celkově ještě nebylo takové teplo. Byl to teprve takový lehký průběh léta. Zrovna vychytal ty týdny, kdy se léto kříží se zimou. Například teď v noci byl skoro mínus. A taky jak Louis ležel na té spodní posteli byl blíže k té studené zemi. Cítil, že mu je zima spíše od země než z celé místnosti. Byla mu zima hlavně kvůli té chladné zemi pod postelí. Proto vylezl malé boční schůdky a i se svými věcmi, což bylo jen jeho oblečení, ulehl do vrchní postele. A tam mu bylo podstatně lépe.

Znovu se zakryl a pod dekou držel Liamovu fotku. Chtěl mít něco, co mu připomínalo něco, co znal. Lépe se mu usínalo, když věděl, že tu je něco jeho s ním. Na jednu stranu vzpomínka na Liama nebyla moc šťastná, ale když Louis vypustil tu poslední, kterou na něj měl a vzpomněl si na všechny ty další, tak to byly krásné časy. Vyrůstali spolu a měli tolik společných zážitků a vzpomínek. Louis s pocitem bezpečí a zívnutím zavřel konečně oči a začal pomalu upadat do spánku, který tolik potřeboval. Bylo toho dnes moc.

xxx

Louise vzbudil hlasitý zvuk kovu. Policajti obcházeli cely a postupně je odemykali. Nejspíš byla snídaně? To bylo první, co ho napadlo. Včera v tenhle čas ještě ležel spokojeně doma ve své teplé posteli. Nic takového předtím neprobíhalo, takže vůbec nevěděl, co se děje.

,,Jdeme Tomlinsone!" Zařval muž, který odemykal Louisovu celu a hnusným pohledem si ho projel od hlavy až k patě. Díval se na Louise se znechucením a naštváním v obličeji. Na takové pohledy si bude muset nejspíš Louis zvyknout. Musí se trošku otrkat. Těch prvních pár dní bude zmatený, ale potom už si zvykne. Nic jiného než zvyknout si, mu totiž očividně nezbývá.

Líně se sesbíral z postele a vyšel z cely. Muž hned po odemčení odešel pryč. Dneska Louise nikdo nevedl. Sám vylezl z cely a začal se rozhlížet kolem sebe. Všechno vypadalo prázdně. Jen velké hodiny na zdi, které ukazovaly osmou hodinu dělaly rámus. Louis tedy sešel schody s pocitem úlevy, že jsou všichni dole, ale nebyl tam nikdo. Ani jeden člověk, kromě kuchařek a podobných zaměstnanců. To Louise zarazilo. Kam všichni šli? A proč ho tady nechali, když ví, že tady ten systém ještě nezná a nemá absolutní přehled? Louis začal trošičku panikařit.

Má se jít zeptat kuchařek? Hahaha, jo jasně ty ti to totiž hrozně řeknou, Tomlinsone. Dobrá práce fakt! Fakt úžasný!

Potom ho napadlo ještě, že se půjde zeptat do toho "střediska" kolem, kterého procházeli, když ho sem dovezli. Má jít to té místnosti plné telefonů, lidí a policajtů? Jeho social anxiety rozhodla za něho. Absolutně ne! Asi tady teda zůstane stát jak idiot uprostřed místnosti.