Prisoner | LS

17

Louisovy ruce spolu s mokrým hadrem hladily Harryho dotlučená záda. Harry měl do krvava domlácená záda hlavně kolem obratlů a Louis se mu snažil od bolesti aspoň trošičku pomoct. Harry sedící v jeho klíně tupě zíral do peřiny pod sebou, potlačující bolest celého těla. Vyčítal si to. Kdyby nepodlehl tak snadně..Kdyby ho ty slova tolik nezasáhly. Ale ony zasáhly mnohem více než ty rány. Daleko hlouběji a bolestivěji. Někdy mohou totiž slova bolet daleko více než činy. A to se přesně stalo. Harrison uměl využít jeho slabé části. Vychutnával si jeho slabiny.

Když tu byl Harry nový, nechal si Harrisona připustit blízko k tělu a to byla chyba. Byl tam nový a nikoho neznal, a Harrison byl první, kdo za ním přišel. V tu dobu z něj vytahal všechny ty slabiny a falešně hrál, že ho to mrzí. A kde jsme teď? Za pár let všechny ty slabiny hází proti němu. Harry nedokázal věřit lidem. Ne po tom všem. Věřil své mamince - zabila se. Věřil tátovi - zneužíval, mlátil a využíval ho. Věřil Harrisonovi - potopil ho. Harry se bál věřit. Nechtěl by zase spadnout na hubu jen kvůli tomu, že byl hloupý. Proto to oboum chlapcům vyhovovalo, když se jednalo jen o nezávazný sex. Oba si, ale teď už uvědomovali, že to přerůstá v něco mnohem silnějšího a na zastavení už bylo dávno pozdě.

Harry sykne nad palčivou bolestí ve svých zádech a potichu zanadává. Louis hodí mokrý hadr kamsi pryč a natáhne se pro Harryho. Svou hlavu položí na jeho rameno a políbí ho tam. Tím ho dostane tam kam chtěl a začne zkoumat jak to schytal předek jeho těla. Hodně. Louis přejede svou malou ručkou Harryho břicho. Jeho motýlí tetování bylo nyní zaobalené ve vrstvě velkých fialově zrajících modřin. Malý krásný motýlek byl zničen k nepoznání. Jakoby se bavil o Harrym. Dříve, malý milý dobře vychovaný kluk. Teď, zničený, vyčerpaný životem, pomlácený chlapec s poslední kapkou naděje, kterou i když vlastně nechtěně už dávno neúmyslně věnoval Louisovi.

Harry byl uklidněný. Už několik hodin takhle seděli, takže se stihl odreagovat, proto toho Louis využil. Trápilo ho pořád přemýšlet nad tím, co zaslechl tam venku. Žralo ho to zevnitř stejně jako Harryho a to to nebylo ani myšleno na něj.

,,Co se stalo tvýmu tátovi?" Řekne tiše a k rozptýlení se věnuje Harrymu tělu. Přetočí si ho na svou hruď.  Harryho hlava teď spočívala na Louisové hrudi a nohy měl propletené s těmi jeho. Louisovy ruce zabloudí do Harryho vlasů a vyčkává na odpověď. I když ani nečekal, že to Harry zodpoví. Neměl by mu to za zlé. Vlastně si spíše myslel, že Harry zůstane jen tiše ležet a dělat jakoby tu otázku ani neslyšel. Myslel si, že ho bude ignorovat, ale to neměl vyšší chlapec v úmyslu. Potřeboval jen více času na srovnání, kde začít. I přesto se mu to, ale nepovedlo.

,,J-já..neudělal jsem to úmyslně, ne-" Hned první věta z něj vypadla vyklepaným hlasem. Přitom v jeho hlavě to znělo tak sebevědomě. Když se, ale pokusil o smysluplnou větu, zkolaboval hned na prvním slově.

,,Hej..." Vyhrkne, aby Harryho uklidnil. Jemně ho popadne za tvář a naváže oční kontakt. Nechtěl ho takhle rozhodit. Harry svůj dech uklidní a chvíli mlčí. Tentokrát si dá více načas. Vystresovaný pohled upře do zdi a kolem sebe si odmyslí všechny rušivé elementy, včetně Louise. Potlačovaný dech vydechne. Zmatený mozek ujistí. A vystresované rychle tlouknůcí srdce uklidní. A Louis mu všechen ten čas dopřeje.

,,Máma si vzala život, když mi bylo 16. A on to nezvládl. Začal chlastat a-" Těžce vydechne další potlačovaný vzduch v plicích a nechá Louise obdarovávat své tělo krásnými dotyky. Proč to bylo najednou zase tak těžké říct?

,,Mlátil mě." Pošeptá do Louisovy měkké kůže a tím dokončí předešlou větu. S touto větou se mu nahrne do hlavy tolik nehezkých vzpomínek, že se musí začít soustředit jen na Louisovy dotyky, aby se znovu nezesypal. Pořád to bolelo tak moc. V osobě, které nejvíce věřil, se tak šíleně spletl. Alkohol a další látky jeho otce proměnily v zrůdu, kterou nepoznával. I přesto se tomu snažil čelit, ale byl příliš slabý a když to dospělo do té nejhorší hranice, udělal to. Zabil ho, aby zachránil svůj vlastní život. Všechno po tom ho nahánělo dlouho. Slova jakéhosi vnitřního hlasu ho nenechávala v noci spát,  ráno dýchat, u stolu jíst. Mučila ho tak dlouho a teď se mu to všechno díky Harrisonovi připomnělo. Všechno zase příšerně bolelo, ale ne tak jako předtím. To už totiž nešlo. Na to bylo už jeho tělo příliš unavené. Už by to znovu nezvládl.