Prisoner | LS

21

,,Děje se něco?"  Louis to vyřkne klidně, ale klidný rozhodně nebyl. Harry se choval divně. Všude rychle pobíhal. Jeho tep byl až nadměrně rychlý a potom-

,,Harry!!" Omdlel. Před očima černo, tělo zesláblé a potom najednou rána. Spadl tvrdě na zem, jako jablko padá ze stromu na trávu. Jeho svět se stal černým. Louisem projel šok. Okamžitě se rozeběhl k sesypanému Harrymu a klekl si před něj. Teď i Louisovo srdce bilo rychleji, než by mělo. Teď se i Louisův svět točil.

,,Notak lásko.." Vystrašený pohled utíkal po Harryho těle. Vyklepanou rukou pohladil jeho nehybnou tvář a snažil se ho vzbudit. Démoni v jeho hlavě mu připomínali, jak takhle viděl ležet Liama a Louis myslel, že to nezvládne. Cítil, že se sesype taky, akorát psychicky, jako už kolikrát.

,,Harry.." Vydechne znovu zoufalým tónem a lehce s Harrym zatřásne. Byl neklidný. Nevěděl příčinu toho omdlení. Trávil s Harrym hodně času a nevšiml si ničeho zvláštního. Udělal Louis něco špatně? Byl málo všímavý? Zase mu něco uniklo jako u Liama? Z tohoto měl panickou hrůzu. Dlouho mu po Liamově smrti kolovaly v hlavě řeči "co by, kdyby". Co když to i teď byla jeho chyba? Co když se Harry už nevzbudí? Všechno tohle mu pobíhalo v hlavě. Každá myšlenka ubírala jiný, horší směr a Louis pomalu i zapomněl na okolí. Držel Harryho, ale nevnímal. Jeho mozek zaplňovaly věci typu "co když, co by kdyby" a on nemohl slyšet nic jiného. Tohle jediné zatemňovalo jeho mysl a on to nenáviděl. Nenáviděl ten fakt, že nad ním má jeho vnitřní já takovou moc. Jeho mozek si s ním dělá, co chce.

,,Louisi?" Harry. Lehce se zvedl do polosedu a Louis si ho sjel pohledem od vrchu až dolů. Něžný úsměv se mu rozlil po tváři. Vidět Harryho znovu otevřít oči bylo tak úlevné. Tak zatraceně úlevné. Hlasy v Louisově hlavě okamžitě utichly a Louisův úsměv se každou sekundou jen rozšiřoval.

,,Sakra Harry," brunetkova náruč okamžitě shodila Harryho zpátky na zem, ale tentokrát to byl příjemný dopad. Jakoukoli bolest, kterou cítil, tlumil Louis svými slovy a dotyky. A jakékoliv špatné myšlenky, které běhaly Louisovy hlavou, Harry okamžitě rozehnal. Zelenooký si prostě jen užíval teplo Louisové náruče a modrooký toho, že vidí Harryho oči zase otevřené. Tiskl ho k sobě, tiskl se k němu..jen, aby mu mohl být zase o kousek blíž.

,,Co se-" Harry přeruší slova, které Louis vydechl do jeho krku. Nechce se teď vracet do reality. Teď ne. Chce zůstat na tom sladkém, barevném obláčku, na kterém právě byli. Žádné vězení kolem nich, žádní lidé. Jen oni dva v náručí toho druhého. Harry se nikdy necítil, tak jako s Louisem v poslední době a chtěl, aby ten pocit ještě chvíli přetrvával.

,,Zlato," po vyslovení tohoto zlatého slůvka spojí své rty s těmi brunetka a stáhne ho zpátky do krásného ráje, kde nemusel ani jeden z chlapců nic řešit. Tam, kde realita byla příliš daleko a štěstí tak blízko. Tam, kde nebyli výčitky, stres, deprese..Tam, kde se oba cítili živí. Tam, kde to bylo barevné. Dokud se od sebe neodtáhli, realita byla daleko od nich. Jenže oni se odtáhnout museli. Dokud byli ve vězení, nemohli být v ráji. Nemohli mít svobodu, dotýkat se jeden druhého, nemohli normálně fungovat pod střechou vězení a oba to tak hrozně štvalo. Tak hnusný agresivní pocit, co v nich koloval, když nad tím přemýšleli. Pokaždé to krásné museli přerušit a místo barevného světa byl zase ten černobílý. Už se necítili živí, byli unavení. Už tam nebylo štěstí, protože stres a deprese se drala zpátky na povrch. Tady už neexistoval ten krásný pocit jen jich dvou. Nemohl existovat, ne tady, ne ve vězení a oba to moc dobře věděli.

Louis se sklesle odtáhl a Harry jeho pohled opětoval. Ze šťastných jiskřiček, které se v očích nacházely, zbyl jen vybledlý pigment duhovky a unavené kruhy pod očima. Jeden smutný pohled se vpíjel do toho druhého a hnusný pocit na jejich hrudi byl čím dál tím těžší. A pohled do Harryho zraněných očí byl ještě těžší.