Prisoner | LS

23

Pevné sevření kolem Harryho těla. Slabé kolem Louisova. Utíkali přes dlouhou stráň, hledající nějakou malou existenci. Hospůdku, benzinku, nějaký stánek. Něco z toho. Jejich srdce často vynechávala údery. Byl to pro ně až nadměrný příjem stresu. Louisovo podvědomí mu mělo potřebu pořád připomínat, co se vlastně děje. Utekli. Jsou volní, ale v ohrožení. Budou hledaní. Co když je někdo uvidí a nahlásí, vždyť mají nápis vězení přes celá záda. Sice to není tak výrazné, protože utekly v černém pracovním, ne v tom zářivém oranžovém, ale nápis byl pořád viditelný. Oboum došly slova a pomalu odcházely další životní funkce. Harry se cítil slabě. Jakoby jeho tělo nezvládalo tolik zátěže. Nejspíš ztratil až příliš krve, která pořád trošku tekla. Proto Louis potřeboval najít nějakou civilizaci. Potřeboval Harryho ošetřit. Byl by ho ošetřil ještě ve vězení, ale neměli čas a tohle byla jediná šance. A oni se rozhodli se jí chopit.

Harry slábnul a Louis to moc dobře věděl. Jenže nebyli ještě ani za čtvrtinou. Louis to tu neznal, takže ani nevěděl kam jde, ale věděl, že daleko nejsou. Nešlo to. Bylo to těžší než se zdálo. Jenže Louis to slíbil. Slíbil Harrymu, že i kdyby za to měl položit život, dostane je z toho. Slíbil, že z toho dostane Harryho a to hodlal dodržet. Museli do toho dát všechno, protože teď šlo o všechno. Zničeného Harryho si vzal do náruče jako by nevážil ani gram.

,,Pusť-"

,,Klid. Víš kolikrát jsem tě už takhle nesl? A to jsme dělali mnohem náročnější věci." Chtěl ho uklidnit a zároveň dostat z té pohřební nálady. Zvládnou to. Věřil tomu. Nasadil tu nejrychlejší chůzí, s Harrym v náručí spěchal studeným větrem přes vysokou trávu. V hlavě se mu motalo hodně myšlenek. Hodně negativních, ale nenechal se srazit. Nemohl teď být slabý. Když byl takový naposled, Liam zemřel.

,,Zvládneme to," řekl k Harrymu, i když tím uklidňoval spíše sebe než jeho. Jeho podvědomí mu připomínalo jaká nula je a on se jen tak tak držel. Potřeboval si připomenout, pro co tu vlastně je. Musí teď hodit všechno, co není spojené s jejich situací, pryč. Daleko pryč.

Čas plynul rychle, z každého koutu houkaly sirény a oni se jen modlili, že to není kvůli nim. Ani jeden to neřekl, ale oba se báli. Srdce každého z chlapců tlouklo o dost rychleji než by mělo. Harry se více přivynul k Louisové hrudi a snažil se nemyslet na všechno, co ho rozptylovalo. Ruka mu celá brněla. Hlava se mu točila. A cítil únavu, která se drala do jeho těla. Věděl ale, že teď usnout nemohl. Nemohl to všechno nechat na Louisovi. Už tohle ho dost štvalo. Kdyby mohl, šel by po svých. Jenže nemohl a proto ztrácely tolik času.

Oba byli tolik zahledění do svých obav a myšlenek až si ani nevšimli, kolik toho už ušli. Harry byl otočený na opačnou stranu blízko Louisové hrudi. Louis po dlouhých promrhaných minutách zvedl pohled a myslel, že Harryho samou radostí upustí. Viděl benzinku. Na parkovišti byla asi dvě auta a uvnitř nikdo. Tohle byla jejich šance.

,,Harry!!" Harry sebou trhl a pohlédl tam, nad čím Louisovi zářily oči štěstím. A když to uviděl, zářily oči i jemu. Louis ho postavil na zem, znovu ho podepřel a rychle se rozešel uchopit jejich šanci. Držel Harryho pevně u sebe a sevření každou sekundou zpevňoval své sevření. Harry to nemohl ovlivnit. Jeho tlak byl kolísavý, každou minutou měl před očima černo černou tmu. Vlastní tělo mu nedovolovalo jít přes hranice. Hranic už přešel až příliš, proto mu teď bylo takto.

Louis rozrazil dveře jako by to byly ty dřevěné dveře  nedveře z kovbojek. Oba mleli z posledního. Žena u pokladny se na Louise zatvářila jako vrah. Ne že by ji třeba napadlo jim pomoct.

,,Prosím vás, nějakou lékárničku a telefon?" Louis byl milý, zdvořilý, ale hlavně naléhavý. Cítil Harryho slábnout čím dál tím víc. Potřeboval pomoc.