Prisoner | LS

24

Harryho vzbudilo tvrdé bouchnutí dveří od auta. Než se stihl plně vzpamatovat, Louis už otevíral zadní dveře.

,,Jsme tady," vydechne tiše, aby na rozespalého Harryho hned nevyhrkl. Usednul vedle jeho rozlámaného, ospalého těla a obmotal kolem něj ruku, čekající než se plně probere. Přitiskl si ho více ke svému boku a tak si Harry udělal pohodlí, když mu Louis tímto vyslal tak dobrou nabídku. Hlavu místo přední sedačky, opřel o Louisovu hruď, což mu dopřávalo poslouchat krásnou hudbu jeho srdce.

Zayn si mezitím bral své věci z kufru. Kontroloval jestli má vše, protože v tom spěchu, s naléhavým vystresovaným Louisem za zády, je to docela o hubu. A taky věděl, že Louis půjde na Harryho nejspíš pomalu, proto nespěchal. Nechtěl tam být jako křen a vystát důlek, než se ti dva rozhodnou, se konečně zvednout. Nečekal by na mě, ale oni to tu neznali, takže to byl právě Zayn, který je tam musel doprovodit. Musel je i ze slušnosti seznámit se všemi, kteří tam zrovna pobývají. Takže se toho střepat nemohl.

,,Je ti líp?" Pokus prolomit hrobové ticho v autě. Svými prsty zajel do Harryho vlasů, i když věděl, že je o svém vzhledu Harry teď pochybný, protože se cítí špinavě a zničeně. Věnoval kudrnáčovi i letmý polibek na orosené čelo. Rukou držící jeho tělo blízko sebe, přejede jeho záda a usadí ji na jeho boku. Harry pouze přikývne na Louisovu otázku a více se přivine k němu do náruče. Byl příliš unavený a vědět, že musí vstávat, ho štvalo. Zůstal by takhle už napořád, kdyby to šlo. Hlasitě si povzdechne a po několika sekundách se odtáhne z modroočkovi náruče. Věnuje Louisovi unavený pohled, ale i přesto se už zvedá. Když vylezou z auta, Zayn konečně může přestat předstírat, že dělá něco příšerně důležitého v kufru a může zamčít auto.

,,Můžeme?" Přejede oba brunety pohledem, aby se ujistil. Dostane se mu lehkého přikývnutí obou z nich, což bere jako dostatečnou odpověď, proto už míří pryč, nechávajíc chlapce kousek za sebou.

Louis začal znovu slábnout psychicky. Lehce držel Harryho bok a u toho měl zatemněnou mysl. Nechtěl se takto cítít zrovna teď. Utekli. Povedlo se to. S útěkem měly přijít dobré časy, ne deprese. Louis to nenechal dojít tak daleko jako vždy. Nevěděl, jak to udělal. Vypadalo to jako by vypnul na pár sekund své emoce. A aby se zbavil i posledních náznaků slabosti, stisknul pevně Harryho bok. Sledoval, kam jde Zayn a snažil se soustředit jen na ty pozitivní věci. Budou v pořádku. Budou šťastní. To jediné je teď drželo nad vodou.

Zayn teď šel těsně před nimi, protože se už blížili k danému místu, tak zpomalil, aby na ně potom nemusel čekat. Místo stromů, které předtím míjely, tu byly chaty. Louis se rozhlédl po velké oblasti a než se stihl na cokoliv Zayna zeptat, Zayn odcházel pryč, nechávajíc je stát uprostřed čehosi na místě, jako hlídací psy.

,,Joe?!"  Zakřičí nahlas Zayn a svou rukou klepne na okno. V okně se objeví tak čtyřicetiletý muž a jakmile zahlédne Zayna, míří ke dveřím. Pro Louise to teď bude boj s vlastním já. Nesnášel seznamování. Nejraději by se teď vypařil, ale věděl, že tohle je jejich jediná možnost, proto v sobě akorát dusil nervozitu. Ještě za ním nikdo nepřišel, ale už mohl slyšet několik hlasů z dálky. Je introvert. Čekal někdo, že bude mít rád lidský kontakt?

,,Tohle je Louis a Harry." Zaynovo oslovení Louise nakopne a okamžitě ho přivede zpátky do reality. Tam, kde teď musel, jakožto pro introverta, podstupovat takovou menší smrt.

,,Joe," řekne chlapík a oboum potřese rukou. Harry se lehce usměje a Louis má malý pyšný výraz. Jedno seznámení má za sebou. Měl ze sebe lepší pocit. Teď to zní šíleně. Jak může někdy mít takovou hrůzu jen s potřásnutím ruky? Jenže Louis to vnímal zcela jinak. Nevěděl proč se jeho tělo pokaždé, když mělo něco podobného přijít, stáhlo strachy. Prostě tu ten pocit byl a on to nemohl ovlivnit. Radši přerušil i jakýkoliv kontakt s Harrym. Tak šíleně se mu klepala ruka a on nechtěl, aby to Harry zjistil. Teď má toho sám dost. Louis ho nechtěl zatěžovat svým blbým vyschýzlým tělem.