Prisoner | LS

20

,,Připadám si jako bych nemohl dýchat." Louis sedí na kraji postele. Své nohy nechal viset dolů a díval se do tmavé cely. Dvoumi chlapci procházela hluboká temná konverzace. Bylo příjemné vědět, že tomu i ten druhý rozumí. Že je tu někdo, kdo to chápe. I přesto se ale Louis cítil zvláštně. Bál se ukazovat někomu jinému své slabiny. I když za Harryho by teď dal ruku i do ohně, svůj strach neovlivnil.

,,Jako by ti někdo zacpal nos.." Přidal se Harry, který pociťoval tu samou pichlavou bolest na hrudi. Bylo to zákeřné. Byla to deprese, která se drala z temných úkrytů. Bylo to zlo, které je požíralo zaživa. Rozuměl mu, a i když ne úplně, i tak se aspoň v nějakém málem detailu vždy našel.

,,Jo, jako by mě někdo držel pod vodou a díval se na to jak se topím." Tohle bylo to, co přesně popisovalo jejich situaci. Topili se. Byli uprostřed tmavého oceánu a někdo nechtěl, aby se vynořili zpátky. Žili v černobílém světě a někdo jim stál v cestě do toho barevného. A lidí, kteří se skrývaly pod názvem 'někdo', těch bylo hned několik. Tolik lidí jim podkopávalo nohy..

,,Tak zkurveně mě to sere!" Louisův naštvaný hlas se odrazí od ledové tmavé stěny. Harry ležící na opačné straně postele sebou lehce ucukne nad tónem a hlasitostí. Pozoruje Louisovu černou siluetu jak skrčeně sedí na posteli a jeho výraz je až ledově chladný. Nepoznával ho. Chápal ho, ale zároveň ho to děsilo.

Trvalo mezi nimi dlouhé ticho. Harry ležel na zádech a svým pohledem spočíval na zdi nad sebou. Byla blízko, ale z této pozice nedosažitelná. Stejně jako jejich útěk. Byl blízko, ale prozatím nedosažitelný. Mohli ho plánovat, bavit se o něm, ale zatím to nikam nevedlo. Louisovi se až skoro kouřilo z hlavy, jak moc přemýšlel a bojoval sám se sebou. Své prsty neustále nervózně mačkal. Nohama houpal ve vzduchu a pohled měl soustředěný na jeden bod.

,,Jednou utečeme i kdyby mě to mělo stát život." Louisova ruka se v sekundě objeví na Harryho noze a v obličeji má zase ten mírumilovný výraz, který Harryho udržoval při životě. Jeho modrá očka už jen tak tak rozmrkávala únavu i tak si, ale nemohl nechat ujít pohled na své zelenooké kotě, které pohled opětovalo. Byli příliš daleko od sebe, ale vlastně tak blízko. Už od první chvíle, i když to Louis popíral, Harry byl už od začátku ten jediný, kdo mu rozuměl. Možná právě to ho děsilo. Nikdo mu nikdy nerozumněl a když se Harry najednou ujal tohoto závazku, Louis se radši rychle schoval zpátky do ulity jako šnek.

,,Pojď sem," Zašeptá Harry nakřáplým chraplavým hlasem. Ruku měl položenou na té jeho a lehce ho za ní táhl blíže k sobě. Louis neváhal ani sekundu. Hned po dořeknutí Harryho slov už ležel v jeho náručí a hlavu měl zabořenou v jeho krku.

,,Jsi krásný," Louis si podepře hlavu levou rukou, jelikož tu pravou měl už zaměstnanou. Hladil Harryho ve vlasech, lehce sjel i po jeho tváři a přitom se díval do teď tmavých očí podlitých zelení. Když se ujistí, že se mu Harry dostatečně věnuje, vyřkne tyto silná slova. Díval se na kudrnáče před sebou a měl nutkání to říct. Věděl, že má Harry problém sám se sebou, protože ho to tak společnost naučila. Matka se zabila. Otec mu po její smrti vyčítal každé nadechnutí. Ponižoval ho, ubližoval mu, shazoval ho. Shodil jeho ego až na tu nejnižší hranici, kde mu ho Harrison ještě dobil.

,,Nemel nesmysly. Je tma, nemůžeš mě ani pořádně vidět." Harryho nervózní smích se rozlehne místností a očima začne kmitat kamkoliv jinam, jen aby se nemusel dívat do těch Louisových. Vytočí svou hlavu do boku, ale Louis ji hned podchytne. Za bradu a čelist ho jemným dotykem zase otočí zpátky k sobě. Palcem pohladí jeho tvář a nakloněný je nebezpečně blízko.

,,Jsi nádherný, Harry." Zašeptá pod jeho ucho tak, že  se rty lehce dotýká jemné kůže a Harrym projede elektrický šok. Jakmile Louisův dech dopadne na jeho krk, vytvoří se tam husí kůže. Oči se mu začnou lesknout a on neví jak to zastavit. Nikdo na něj nebyl nikdy tak hodný jako Louis v poslední době. Bylo to moc jiné. Moc zvláštní. Mít někoho takto blízko nikdy nezažil. Někdy mu to připadalo až nereálné, protože jak by on mohl mít něco takového? Vždy na něj zbylo jen to nejhorší a teď tu byl Louis. Byl jako náplast na poraněné místo. Byl tu, když se Harry cítil špatně kvůli starým vzpomínkám. Byl tu, když se Harry styděl za své jizvy. A dokonce, i když zjistil, že Harry zabil svého otce. Zůstal tu a Harry tomu nedokázal uvěřit. Zůstal i přesto všechno. Zůstal i když měl kvůli němu zbytečné problémy s Harrisonem. Zůstal tu s ním.