Black wolf

14. Friend or enemy?

Sakra mě třeští hlava! Pomalu jsem otevřela oči a pokusila se i zvednout hlavu, abych se mohla rozhlédnout kolem sebe.

Tak dobře, kolem mě jsou větvičky křoví a do boku, na kterém ležím mě bodá jehličí. Vypadá to že jsem pořád na stejném místě, ale těžko říct protože je už úplná tma.

Koukla jsem se do stran a po zjištění že vůbec nic nevidím jsem použila svůj vlkodlačí zrak. A vůbec, jakto že jsem zase člověk? Vždyť jsem spadla z té skály a pak se dostala až sem ve vlčí podobě, potom jsem asi odpadla protože si od té doby nic nepamatuju.

Prohlédla jsem si své bolavé tělo. Přes celý pravý bok se mi táhla velká krvácející rána, měla jsem pořezané a poškrábané nohy a ještě ke všemu prokouslou ruku od toho idiota, co mě napadl. Sice se to hojí, ale strašně pomalu jednak proto, že jsem strašně hladová a taky protože jsem zraněná na mnoha místech, takže se tělo nestíhá zregenerovat tak rychle.

Pokusila jsem se zapřít rukama a zvednout se do sedu, což se mi také po chvíli skučení bolestí a tichého nadávání na jistou osobu povedlo.

Tak si to shrneme...mám zmrzačené tělo, ležím někde v lese, jsem strašně hladová a navíc tu nejspíš někde teď ještě bude onen útočník, díky kterému jsem teď v této nepěkné situaci. Přísahám že až budu v pořádku, najdu ho a už nikdy nespatří světlo světa.

S dalším skučením jsem se zkoušela zvednout na nohy, které mne pro mé překvapení zase zradily. Zanedlouho jsem své pokusy o zvednutí se vzdala a lehla jsem si zpátky na záda, pozorujíce hvězdy na nebi, které nebyly přes husté větve stromů skoro vidět.

Po chvilce zkoumání hvězdy Večernice přelétlo cosi žhnoucího po nebi. Až když se to ztratilo z dohledu, došlo mi že to byla padající hvězda. Něco si přej... prolétlo mi okamžitě hlavou. Ale co si mám takhle narychlo přát?

Už vím........ .

Chcete vědět co jsem si přála? Abychom se s Justinem zase usmířili, protože mi na něm záleží víc než na vlastním životě. Ale musím uznat že právě teď nevím jak se dostanu zpátky k němu a ke klukům, uznávám že teď bych byla vděčná dokonce i za Danielovu společnost.

Tak dobře s přemýšlením o pomoci, které se mi nedostane končím a vrátím se myšlenkami do reality.

Cítím že jsem už přece jenom nabrala dost síly na to, abych se doplazila domů. Jenom doufám že na svého nového ''kamaráda'' už znovu nenarazím. Nejspíš by se se mnou tentokrát už nepáral a dokončil by to, co začal předtím.

Jen jedno moc nechápu, proč na mě hned zaůtočil? No...teď nad tím přemýšlet nebudu.

Konečně jsem se zvedla na nohy a rozkoukala se po okolí. Vážně jsem tam kde jsem omdlela. Vylezla jsem ze křoví a vytáhla si trn, který jsem měla zapíchlý v zápěstí. Sama pro sebe jsem se ušklíbla když jsem široko daleko nikoho neslyšela. Díky bohu tu nikde nikdo není.

Znovu jsem se rozhlédla kolem, abych aspoň trochu zjistila kde to vlastně jsem. Sakra, kolem mě je něco jako údolí obklopené skalami a hlavním problémem je, že tu nikde okolo nevidím cestu ven.

Dobře...musím nějak najít cestu ven a mám menší problém. Buďto se ten šedý vlk nějak dostal ven, tudíž tu cestu rozhodně musím najít a nebo tu ještě pořád někde je, což by naopak znamenalo dávat si sakra pozor.

Kousek ode mě byl celkem dost vysoký strom, sice s potížemi a skučením ale povedlo se mi vylézt na větev, abych se mohla lépe rozhlédnout po okolí. Asi dvěstě metrů ode mě byla prasklina ve skále a očividně tam byl i nějaký průchod.

Opatrně jsem slezla ze stromu dolů a chvíli spekulovala o tom jestli se přeměnit nebo ne. Když se přeměním budu o dost rychlejší a budu se moct lépe bránit, ale zase vím že mě přeměna občas dost vysílí a obávám se toho, že pokud by se něco takového stalo asi bych se domů nedostala.

Moje divoká vlčí stránka bohužel zvítězila nad tou lidskou, která byla spíše opatrná. Pomalu jsem se přeměnila, naštěstí pro mě to proběhlo pro tentokrát bez problémů.

Tělo už mám skoro vyléčené, jen ta rána na boku ještě trochu krvácí, ale s tím běžet dokážu. Rozeběhla jsem se směrem k trhlině, kterou jsem předtím objevila. Zastavila jsem se před ní, sice se do ní vejdu i jako vlk, ale něco se mi na ní nezdá.

Překonala jsem strach a vešla mezi skály. Byla jsem už skoro u východu, dokonce bylo vidět i jasněji ven když se najednou začalo rozléhat kolem vytí. Zpočátku jsem se vyděsila jestli mě nedostihl ten vlk, ale po chvíli mi došlo že je to spíš volání o pomoc a jde to z venku.

Rozeběhla jsem se rychleji a za chviličku jsem byla zase venku na čerstvém vzduchu. Šla jsem dál a vytí bylo čímdál tím více hlasité. Když jsem došla až ke zdroji zvuku začala jsem vrčet a cenit zuby. Přede mnou ležel na zemi ten šedý vlk a jednu přední nohu měl zachycenou v pasti na medvědy.

Když si mě všimnul zaskučel a podíval se mi do očí, z těch jeho byla poznat bolest, bezmoc a jakási žádost o pomoc. Ale zato já jsem se tvářila zmateně, naštvaně a nebezpečně. V tuto chvíli jsem se uvnitř hádala sama se sebou jestli mu pomoct nebo ne.

Jako vždy jsem se zachovala nezodpovědně a rozhodla se mu pomoct, i přes to že se mě pokusil ještě před několika hodinami zabít. Pomalu jsem se k němu přibližovala, a když jsem stála u něj přeměnila jsem se na člověka.

,,Můžu ti pomoct, ale jen když slíbíš že mi potom nic neuděláš'' snažila jsem se znít laskavě, aby souhlasil.

Podivně se na mě podíval a potom stočil svůj pohled na můj roztržený bok, sice bych se asi měla stydět když jsem před ním jen ve spodním prádle, ale vzhledem k situaci na to protentokrát kašlu a navíc mám Justina.

Ještě chvíli si prohlížel mé tělo, které je celé od krve a potom se mi znovu zahleděl do očí. Ty jeho byli krásně zelené a místy byli dokonce do hněda....Sakra Lucy vzpamatuj se!!! Křičelo na mě mé podvědomí zatímco jsem se utápěla v jeho očích.

Probrala jsem se až když zaskučel a potom přikývl na znamení toho že souhlasí s mými podmínkami. Sama pro sebe jsem se lehce usmála- ani nevím proč jsem to udělala, a přistoupila jsem k němu tak blízko, že kdyby chtěl stačí se jen ohnat tlapou a je po mně.

Položila jsem každou ruku na jinou půlku pasti a zatlačila jsem proti ní vší silou, musela jsem použít všechnu svou energii spolu i s tou vlčí aby se mi to povedlo otevřít. Když jsem konečně uslyšela klapnutí vydechla jsem si únavou a zhroutila se na zem. Ležela jsem na boku čelem k němu a pozorovala jeho chování.

Když si olízl poraněnou tlapu a nadzvedl se na všechny čtyři trochu jsem se zděsila, ale zase jsem se uklidnila když přešel ke mě a lehnul si vedle mě na zem. Hlavně jsem byla dost zmatená jeho chováním.

Po chvíli přemýšlení nad zmíněným vlkem jsem usla tisknoucí se k jeho mohutnému, teplému a hlavně strašně měkému tělu.

.....................................................

Straaaašně moc se vám omlouvám že píšu až po takhle dlouhé době a tak nějak jsem se vám to pokusila vynahradit novou postavou, která bude hrát též důležitou roli v mém příběhu. Je to další kluk/muž a ano je to zmíněný vlkodlak, kterému Lucy právě pomohla. Pokud se vám zdá že kromě Lucy nefigurují v příběhu žádné dívky, nebojte v příští kapitolce nastane ohledně této věci změna :-) Jinak v médiích je podoba zmíněného vlkodlaka v lidské podobě :-)

Doufám že nejste naštvaní a nepřestanete číst Black wolf jen kvůli mé předchozí neaktivitě :-) A znovu se vám za to moooc omlouvám. :-/