Black wolf

4. First hunt

Já už jsem nebyla ,,já" ale místo mě tam stál dva metry vysoký černý vlk s nádechem stříbrné barvy srsti. Začala jsem se otáčet do kolečka a schazovala jsem svým velkým a huňatým ocasem vše, co mu přišlo do cesty...

Začala se mi točit hlava a tak jsem se konečně zastavila. Když se mi točit přestala, vběhla jsem zpět do svého pokoje.

Běžela jsem k posteli a skočila na ní. Bohužel mi nějakým nedopatřením nedošlo že už nejsem malá a hubená holka, ale velký černý a hlavně hodně těžký vlk. A postel pode mnou praskla. Skočila jsem zpět na zem ze své, teď už vejpůl rozlomené postele a šla se podívat na tu spoušť, která po mě musela zůstat v koupelně.

Když jsem tam přišla musela jsem smutně zakňučet, všechna kosmetika a ostatní věci ležely na zemi a vše co bylo skleněné, nebo křehké bylo teď na milion kousíčků po celé místnosti, nejvíce mě mrzely mé oblíbené parfémy, ale jako vlkovi by se mi z nich stejně dělalo zle od žaludku. Divím se, že jsem se předtím když jsem tu pobíhala do kolečka nepořezala do tlap o střepy.

Šla jsem tedy zpět do pokoje, protože se mi na mnou zdemolovanou koupelnu vážně koukat nechtělo. Po cestě do pokoje mi začalo hlasitě kručet v břiše a mě až teď došlo jak velký mám vlastně hlad. Sice jsem byla v pokoji, ale i tak jsem díky svému úžasnému vlčímu sluchu mohla poslouchat lesní zvěř.

Přešla jsem k oknu a když jsem se z něj podívala ven, uviděla jsem srnku, Která se pásla pod mým oknem. Ucítila jsem jak mi začaly zářivě svítit oči a čímdál tím víc mne ovládal hlad.

Vyběhla jsem a vyskočila otevřeným oknem mého pokoje ven, ale srnka se vyplašila a utekla do lesa. Protože je můj pokoj ve druhém patře vily nebyl to zrovna měkký dopad. Když jsem se chtěla zvednout ze země zjistila jsem, že mám zlomenou levou přední nohu.

Zůstala jsem ležet na zemi asi pět minut, ale po chvilce bolest ustala a já zase mohla chodit, jako bych předtím ani žádnou zlomeninu neměla. Následkem toho jsem se musela sama pro sebe usmát svým vlčím úsměvem.

Možná se divíte jak můžu vědět například to, že se dokážu rychle vyléčit, mám mnohem lepší smysly a nebo to, že jsem teď rychlá jako vítr.

Odpovím vám na to rovnou...

Po každodenním poslouchání mluvení mojí babičky o vlkodlacích bych o nich, nebo vlastně teď už o nás mohla napsat rovnou celou knihu.

Popravdě dlužím babičce omluvu za to, že jsem jí ohledně vlkodlaků nevěřila nikdy ani slovo. Ale ta omluva se stejně nikdy neuskuteční hned ze tří důvodů.

Za prvé mi to babička vždy říkala v opilosti, tudíž by mi to za střízliva asi neřekla. Za druhé proto, že v nejbližší době nemíním navštívit nikoho z lidí, které znám. A za třetí hodlám ve své vlčí podobě zůstat tak dlouho, jak to jen bude možné.

Jako člověk jsem strašně slabá a zranitelná když se ještě nemumím bránit. Ale jako vlk jsem tisíckrát rychlejší, silnější a bystřejší.

Nejvíc se mi na tom všem asi líbí ta síla, kterou teď mám. A budu asi znít hodně namyšleně, ale moje vlčí podoba je vážně moc krásná, můj kožich je temný jako les za vilou ve které bydlím a oči mi svítí jsou jako měsíc v úplňku.

Ráda bych si tu dál vylévala své vlčí srdce, ale mám vážně velký hlad, takže se vrátíme k tomu, že stojím venku pod oknem mého pokoje a přede mnou se rozprostírá velký a temný les, jak už jsem řekla ta srnka, která se tu pásla utekla do lesa hned jak mě spatřila.

Tenhle les mne vždy fascinoval a každý večer jsem se na něj dívala z okna svého pokoje, ale nikdy jsem se neodvážila do něj vstoupit. Né že bych se bála, ale přece jenom to odtud vypadá strašidelně, nebo spíš vypadalo dokud jsem byla ještě člověk.

Řekněme že mě tam jako vlka něco neskutečně táhne...

Pomalu jsem se začla přibližovat ke zmíněnému lesu a čím blíž jsem byla, tím víc jsem se těšila na to až budu probíhat mezi stromy. Hned jak jsem stála v lese zavětřila jsem blízko mě zajíce, sice to není žádné stádo srn, ale vzhledem k tomu že jsem v lovení nováček aspoň něco.

Už se začalo stmívat a já jsem se díky svému zbarvení srsti mohla téměř nepozorovaně plížit mezi stromy a křovím.

Rozhlížela jsem se a pak jsem ho konečně zahlédla, asi pět metrů ode mě seděl světle hnědý zajíc a díval se kolem sebe. Je zvláštní že si mě ještě nevšiml. Když konečně sklopil hlavu k zemi využila jsem toho, rozeběhla jsem se a jedním velkým skokem se dostala až k němu.

Neměl nejmenší šanci na útěk a ještě než se vůbec stihl rozkoukat ležel už pode mnou s prokousnutým krkem, já jsem si z jeho malého tělíčka odtrhávala kousky masa a jedla je.

Když jsem se najedla spokojeně jsem zavyla a vyběhla jsem ještě hloubš do lesa, díky tomu jak byl obrovský jsem měla jistotu, že se nedostanu na jeho konec ani kdybych běžela tři dny vkuse...

..............................................................................

Omlouvám se pokud jste tam našly nějaké chyby a znovu vám děkuju pokud čtete můj příběh. Slibuju že se budu snažit přidávat kapitoly aspoň jednou za dva dny. Doufám že se vám kapitolka líbila :-)))