Black wolf

20. Hunters

Svalila jsem se na záda na zem vedle něj a potichu se mu smála.

..............................

Skrz koruny stromů nebyla obloha téměř vůbec vidět a přesto byl v lese dostatek denního světla. Otočila jsem se na bok, abych tak lépe viděla na Alexe. Měl zavřené oči a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. 

,,Vidíš něco co se ti líbí?'' otázal se, ale oči měl po celou dobu zavřené. Cukla jsem sebou a vyvalila na něj oči, což on nemohl vidět. Jak to ksakru poznal?

,,Nevím o čem to mluvíš'' řekla jsem nezůčastněně a převalila se zpět na záda. Hlavu jsem si podložila rukama a pohledem začala zkoumat veverku, která nad námi hbitě poskakovala po větvích.

Tiše se zasmál a otočil na mě hlavu. Taky jsem se natočila čelem k němu. Konečně jsem měla šanci spatřit jeho zářivé zelené oči a okamžitě jsem se v nich začala pomalu, ale jistě ztrácet. Zpočátku mu hrál na tváři lehký úsměv, ale ten po chvíli zmizel a nahradila ho vážná tvář.

Skoro jsem ani nedýchala pod jeho pronikavým pohledem.  Zkoumala jeho obličej a on zase ten můj, po chvíli mi však začalo docházet, že přeskakuje pohledem z mých očí na rty a zase zpět.

Trochu se nadzvedl nade mě a začal se sklánět. Roztřásly se mi ruce a rozbušilo srdce. Rty se pomalu otřel o ty moje a pak už jsem létala v oblacích. Líbal mě jemně, ale zato s očividnou dávkou jistoty, že se neodtrhnu. Usmála jsem se do polibku a dala mu ruce kolem krku.

,,Myslel jsem, že mě nesnášíš.'' uchechtnul se a začal mě s dávkou zájmu, chtíče a také trochy nejistoty propalovat očima. Na vteřinu jsem zmateně uhnula pohledem, ale nakonec jsem se začala znovu topit v jeho očích. ,,O čem to mluvíš?" otázala jsem se zmateně.

,,No nezačali jsme zrovna nejlíp a potom...'' taky na chvíli uhnul pohledem a napůl zmučeně vydechl přebytečný vzduch z plic. ,,prostě mi přišlo, že mě nemůžeš vystát.'' vykulila jsem na něj oči a zasmála jsem se. Mojí reakci na jeho proslov nijak nekomentoval, ale viditelně se zamračil a začal se zvedat.

Posadil se vedle mě a tvářil se dotčeně. Přestala jsem se smát a zkoumavě jsem se na něj podívala. Ani se nepohnul. Povzdechla jsem a taky se posadila před něj. Zvedla jsem ruku k té jeho, ale ucuknul a zamračil se ještě o něco málo víc. Výhružně jsem zavrčela a pokusila jsem se o to znovu. Tentokrát rukou neuhnul a já jsem si tak v klidu propletla prsty s těmi jeho. Hodil po mě zmateným pohledem a čekal až něco řeknu.

,,Myslíš, že kdybych tě opravdu nesnášela, nebo nenáviděla seděla bych tu teď s tebou?'' naklonila jsem zvědavě hlavu. Docvaklo mu to a pousmál se. ,,Promiň, ale prostě...'' zasekl se a zadíval se na naše propletené prsty ,,vůbec se v tobě nevyznám. Nevím co mám čekat a ty jsi tak komplikovaná, že mi to vůbec neulehčuješ.'' tentokrát jsem se zamračila já, ale jen lehce.

,,Známe se jenom chvilku a ty čekáš, že ve mně hned budeš číst jako v knížce'' s uchechtnutím jsem se zvedla na nohy a oprášila si kalhoty. ,,Ne to ne. Ale nečekal jsem , že budeš až tak složitá.'' postavil se taky.

,,A cos čekal?!'' lehce jsem zvýšila hlas aby mě bral na vědomí. ,,Právě jsem zjistila, že jsem nejspíš poslední z nějaký královský linie vlkodlaků a proto mam tohle'' zamávala jsem mu nevrle s potetovanou rukou před obličejem. ,,Taky jsem si konečně dala dohromady, že můj kluk upír už nemůže bejt dál můj kluk a nejspíš mě celou dobu ani nehledá a je mu fuk co se mnou je...'' pokračovala jsem ,,a teď jsi tu ty a řešíš to, že se ve mně nemůžeš vyznat?!'' poslední větu jsem téměř zařvala.

Zablýsklo se mu v očích, jako kdyby čekal, že po něm každou chvílí vystartuju. Ale to nehrozilo, zatím jsem se ovládla.

,,Promiň'' zatvářil se provinile ,,Vím, že to máš teď těžký a nechci na tebe nijak tlačit ani nic podobnýho, pamatuj si to prosím'' zvednul ruku a pohladil mě po tváři. Překryla jsem jeho ruku tou svojí a usmála jsem se. Kdo by mu mohl odolat? Já tedy určitě ne. Nevím jak, ale poznala jsem, že je ke mně v tuto chvíli upřímný.

Dala jsem mu lehký a rychlý polibek na rty a otočila jsem se směrem, kde je dům. ,,Kam pádíš?'' zasmál se a chytnul mě zezadu kolem pasu, abych mu neutekla. ,,Na oběd...'' zasmála jsem se. ,,Michel už určitě uvařila a nechci aby nám to snědli. Ty snad jo?'' zeptala jsem se naoko zděšeně a hraně jsem si přitiskla ruku na hrudník v místech, kde mám srdce jako bych byla v šoku.

Chraplavě se zasmál. Bože...miluju jeho smích. Usmála jsem se nenápadně sama pro sebe, což stejně neměl šanci vidět když ještě pořád stál za mnou. ,,Ne to opravdu nechci. Ale v nejhorším případě si uvaříme něco jiného a nebo si můžeme jít zalovit'' nabídnul mi další možnosti.

,,Ale já se těším na lososa'' zabrblala jsem hlasem nespokojeného dítěte.

,,Dobře tak jdeme na toho lososa. Michel skvěle vaří jsem si jistý, že ti to bude chutnat'' sundal ruce z mého pasu. Chytla jsem ho za ruku a společně jsme se vydali na oběd.

Ozval se zvuk, jako kdyby něco svištělo vzduchem a ani ne vteřinu na to jsem ucítila šílenou bolest v místě levé lopatky. Alex se zatvářil vyšokovaně a hned na to rozzuřeně. Začali se mi podlamovat kolena, ale naštěstí mě včas zachytil a opatrně si mě vyhoupnul do náruče.

,,Lovci'' zavrčel téměř chladným hlasem bez kapky emocí.

.........................................

Snad se líbí :) Případně se omlouvám za chyby, teď jsem to nekontrolovala :D