Sister of evil

,,Do you want play little game?"

Na zrcadle bylo napsáno červenou barvou, asi krví : ,,Do you want play little game?“ Okamžitě jsem skočila pro ručník a zahalila jsem se. Lehce jsem vykoukla zpoza škvírky na holky. Vypadaly v pohodě, akorát Zoye se vztekala, protože si z ní Jade dělala srandu. Zavřela jsem a zamkla. ,,Co to má znamenat?“ ,,Netuším.“ Nepoznám jestli lže nebo ne. ,,Mohla to být loutka?“ ,,Nejspíš byla, člověka bychom si všimly.“ ,,Musím to smít, holky by to neměly vedět.“ ,,Vystavuješ je nebezpečí o kterém samy neví, je to správně?“ Zeptal se Chris. ,,Odkdy tobě záleží na lidských životech?“ Obořila jsem se na něj. ,,Spojenkyně by se hodila.“ Řekl opět tu samou větu a zmizel. Vzala jsem do ruky hadr a chtěla jsem setřít nápis. Nebyl tam. ,,Divné.“ Pomyslela jsem si. Holky už ležely v posteli, nespaly. Povídaly si. Jindy bych se k nim přidala, ale dneska se mi hlavou honily úplně jiné myšlenky. Po chvíli jsem otevřela oči. Nebyla jsem v pokoji.

Sen

Stála jsem zase v té kulaté místnosti bez dveří. Věděla jsem, že stačí projít zdí. Prošla jsem. Vypadalo to stejně jako tenkrát. Měla jsem na sobě šaty, černé jako uhel, na svém konci hořely. Ale oheň nešel dál, držel se jenom na kraji. Nepálil, byl úžasný.  Vlasy jsem měla stočené do jakéhosi copánkového drdolu. Byla jsem bosa. Jediná chybička, přišlo mi, jako bych na zádech tahala nějaký batoh, ale nebyl tam. Přede mnou stál Chris. ,,Proč tady jsem?“ Zeptala jsem se. Prohlížel jsi mě a usmíval se. ,,Sluší ti to.“ Řekl. ,,Proč?“ Zeptala jsem se, ale smála jsem se. ,,Jen tak. Je to jen sen. Můžu si tady s tebou dělat co chci a nemusíš si to ani pamatovat.“ Řekl. ,,To je milé. Proč si připadám jako by sem na zádech něco nosila?“ Chtěla jsem si tam šáhnout, ale chytil mi ruku a dal zpátky dolů, Naznačil, abych počkala. Jak může být tak ledový, když je pořád u ohně? Přitáhl obrovské zrcadlo. ,,Zavři oči. Nepodváděj, poznám to.“ Řekl. Zavřela jsem je. ,,Můžeš!“ Otevřela jsem je. Cítila jsem, že mám bradu až po kolena. Ze zad mi trčily velké černé křídla. ,,Jsi přece padlý anděl a andělé mají odjakživa křídla.“ Řekl Chris a já nebyla stále schopna nic říct. Oči jsem měla také dokonale nalíčené. Měla jsem černé linky, měnicí se na plameny. ,,Je…je to nádhera.“ Vydechla jsem. ,,To jsem rád.“ Řekl, vypadal spokojeně. ,,Jenom sen?“ Zeptala sem se a pořád zkoumala své křídla. ,,Jenom….“ Odpověděl. ,, Ale…když ti stoupne síla, nebo li když někoho zabiješ pro mé dobro a budeš na světle, lampy, slunce, čehokoliv, budeš mít křídla ve stínu, jen na chvíli.“ ,,To není moc praktický.“ ,,Nic s tím neudělám.“ ,,Děkuji.“ Řekla jsem a měla co dělat, abych ho ne obejmula. ,,Vstávej!“ Zatřepala se mnou Jade. Všechno kolem mě zmizelo a já prudce otevřela oči. ,,Zaspaly  jsme!“ Křikla Zoye od dveří. ,,Půjdeme napřed, omluvíme tě.“ ,,Dobře.“ Řekla jsem a rychle vstala. Jade si nazula boty a společně s Zoye vyběhly ven. Rychle jsem vstala a šla si obléct připravené věci. Potom sem rychle vběhla do koupelny, rychle jsem se nalíčila a vyčistila zuby. Popadla tašku a vyletěla, ze dveří. Doběhla jsem do školy. Zaklepala a slušně se omluvila. Sedla jsem si na své místo, vedle Diega, který mě pozoroval. Zoye zase pozorovala jeho. Den uběhl celkem v klidu, teda až do předposlední hodiny. Asi v polovině hodiny do třídy vtrhla prvačka. ,,Další mrtvola!“  Řekla zoufale a vyděšeně. Já i Diego jsme se na sebe podívaly a navzájem se změřily pohledy. Nakonec jsme se  zvedli a odešli za ostatníma. Byl to brácha té nábožné! ,,O co tady k sakru jde?“ Podrbal se na hlavě ředitel. Poslali nás domů. ,,Proč vyvražďuje nejdřív nábožné? Co tím chce dokázat?“ Ptala se Zoye a rozhazovala rukama. ,,Třeba to není zaměřený na náboženství, jsou to sourozenci nebo ne?“ Namítala Jade. ,,Ale je.“ Povzdechla jsem si. ,,To je pravda.“ Ještě chvíli si povídaly. Já je nevnímala.