Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola první

Ahoj,
jsem tady s novým příběhem😎. Ship Boruto/Sarada nosím v hlavě už nějakou dobu, ale dlouho jsem nevěděla, jak celý příběh pojmout, aby byl aspoň trošku originální. Nakonec jsem se rozhodla pro verzi, kterou máte právě před sebou -  doufám, že se vám bude líbit!

-----------------------------------------------------------------------------------------

Sarada Uchiha byla kus.

To musel uznat každý student konožské střední školy, který o ni byť jen zavadil pohledem, a Boruto Uzumaki nebyl v tomhle ohledu žádnou výjimkou. I jemu za zamlouvaly její dlouhé černé vlasy, štíhlá vysportovaná postava i tmavé oči skryté za skly brýlí se zářivě červenými obroučkami. I jemu imponovala její inteligence, prořízlá pusa a sportovní talent. Jenže on, na rozdíl od ostatních, měl jednu velkou (ne)výhodu.

Nechybělo málo a Sarada mohla být první holka, se kterou se kdy vyspal.

Proč výhodu? Ještě žádný jiný kluk se k Saradě tak blízko nedostal.
Proč nevýhodu? Od té doby už spolu nedokázali mluvit tak jako dřív - jako by mezi nimi vyrostla nějaká neviditelná bariéra.

Stalo se to na jednom narozeninovém večírku, konkrétně v koupelně. Kdo to tenkrát slavil osmnáctiny? Inojin Yamanaka. Jeho rodiče odjeli k příbuzným do jiného města a ponechali mu dům na starost - věděli, že oslava nebude nijak divoká a rozumný Inojin nic do povětří nevyhodí. Boruto i Sarada sice ten večer vypili víc alkoholu, než bylo zdrávo, ale pořád byli při smyslech a moc dobře věděli, co dělají. Borutovy vzpomínky nebyly nijak zastřené - jasně si vybavoval, jak chutnaly Saradiny rty, jak se dotýkal jejích šatů, i toho, co měla pod nimi... Byli oba nesmírně vzrušení a málem to skončilo sexem na pračce, ale na poslední chvíli si černovlasá Uchiha uvědomila, že dělá chybu; navíc u sebe neměli žádnou ochranu. Boruto nikdy nezapomněl na to, jak se mu jemně, ale odhodlaně vysmekla z náručí.
„Promiň," řekla mu tehdy tichým hlasem, „nemůžu... Byla by to hloupost. Promiň."
Odemkla, vyšla z místnosti, pevně za sebou zavřela dveře a nechala ho tam stát jako idiota. Trvalo několik nesnesitelně dlouhých minut, než se naplno vzpamatoval a uvědomil si, co se vlastně stalo. Pak do místnosti vešel jiný návštěvník večírku.
Neměl vztek, nebyl naštvaný, cítil jen... jakési rozčarování nebo jak jinak to nazvat? Opláchl si obličej studenou vodou - snad aby zchladil svoje touhy - a ignoroval dotěrné dotazy spolužáka, který si potřeboval vyčistit polité tričko.

 A skutečnost, že oba dva chodili do stejné třídy, celé té hloupé situaci vůbec neprospívala. Sarada jako by se v Borutově přítomnosti stále cítila trapně; dávala si vždy pečlivý pozor, aby s ním nezůstala sama v jedné místnosti déle než několik vteřin, ačkoliv od té události uplynuly už dva měsíce. Když se ji pokoušel oslovit, vždycky před ním zbaběle utekla. Nikdy mu nedala šanci si promluvit. A aby to řešil přes telefon nebo internet? Měl jí napsat? Ne, to nechtěl. A ani by to nedokázal, písemný projev nebyl zrovna jeho silnou stránkou; co šlo, tak okecal. Jenže teď mu to nebylo nic platné.
Mnohokrát přemýšlel o tom, co se vlastně pokazilo. Tenkrát byl na sto procent přesvědčený, že rovnice je naprosto jednoduchá: ona se mu líbila, on se líbil jí, takže to nemohlo skončit jinak. Ale to se asi přepočítal. Chtěla si Sarada jen zablbnout a její blonďatý spolužák byl zrovna poblíž? Kdyby to nebyl on, byl by to někdo jiný? Nebo to chtěla udělat právě s ním? A taky... kdyby u sebe kondomy měla, dovolila by mu zajít dál?
Krucinál, proč s ním ta zatracená holka nemluví?! Bylo by všechno mnohem jednodušší.
Boruto se nikdy nikomu nesvěřil, nevěděli to ani Mitsuki, ani Shikadai nebo Inojin. A byl si jistý, že ani Saradina nejlepší kamarádka ChoCho o tom nemá ani ponětí. Bylo to jen mezi nimi. A jeho to příšerně žralo.