Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola dvacátá šestá

Sarada byla v Borutově pokoji už mnohokrát, takže ji všudypřítomný klukovský nepořádek nijak nevykolejil, ale teď cítila na zátylku zvláštní mrazení.
Právě se schylovalo k dosažení čtvrté mety a to bylo samozřejmě něco úplně jiného, než když spolu psali úkoly nebo jen tak poslouchali muziku a mazlili se přitom.
„Jsi v pohodě?" zeptal se Boruto a jemně si k sobě Saradu přitáhl. Dívka mu svými štíhlými prsty něžně zajela do rozčepýřených blonďatých vlasů.
„Jsem trochu nervózní," odpověděla mu s nejistým úsměvem.
„To nemusíš," řekl a sklonil se k jejím rtům, „cokoliv by se ti nelíbilo, můžeš zarazit."
Začali se líbat. 
A než bys řekl švec, leželi spolu pod peřinou. Kousky jejich oblečení se povalovaly v nohách postele, některé dokonce sklouzly na zem a tam zůstaly ležet. Saradě se vybavily milostné scény ze slavných amerických filmů - tam se na sebe zamilovaná dvojice vždycky vrhne a oblečení ze sebe doslova strhává a pohazuje všude kolem. Cítila obrovské vzrušení. Boruto ochutnával každičký centimetr jejího těla a jí se to moc líbilo. Neměla sebemenší důvod ho prosit, aby přestal. Naopak si přála, aby už konečně zašel dál...
„Boruto," šeptla po chvíli a otevřela oči.
Podíval se na ni. „Jo?"
„Já... já už jsem připravená, tak..." 
Cítila, jak při těch slovech samým studem rudne, ale Boruto se jen usmál a jemně svou lásku políbil na nos.
„Opravdu?" zeptal se pro jistotu. Sarada přikývla - sice mlčky, ale její gesto bylo srozumitelné a rozhodné.
„Dobře."
Zašátral rukou v útrobách svého nočního stolku a vytáhl malou modrou krabičku. Když ji otevíral, prsty se mu trochu chvěly. Sarada se na posteli posadila a odhrnula si vlasy z obličeje. Cítila, jak jí tváře hoří ještě víc než předtím; teď totiž nastala taková ta trapná chvilka, kdy absolutně netušila, jak se má chovat, jak se má tvářit a co má říkat (jestli má vůbec něco říkat...). Proto se rozhodla, že nebude pro jistotu dělat vůbec nic a nechá Boruta, aby si poradil sám. Ještě že ji k žádné „spolupráci" nenutil, to by se samou nervozitou asi zbláznila. Už tak byla napjatá jako struna.
Hotovo. 
Díval se na ni a ona mu jeho roztoužený pohled plně oplácela. Pak se rozhodla udělat první krok: lehla si zpátky na polštář, vlasy jí přitom opět sklouzly z nahých ramen. Rozevřela kolena a svého milovaného k sobě pustila. Doslova ji hypnotizoval očima; byl stejně vzrušený jako ona.
Netrvalo dlouho a oběma se myšlenky zamlžily slastným pocitem vítězství. Saradu to sice zpočátku trochu bolelo, ale Boruto si počínal opatrně. Pokojem se rozléhalo tiché vzdychání. Občas také tlumeně zavrzala postel.

Náhle někdo zaklepal na dveře.

 Boruto ani Sarada zprvu nic neslyšeli, protože byli plně zaměstnáni jeden druhým, ale když ten někdo na druhé straně zjistil, že ťukáním ničeho nedosáhne, a hlasitě zabouchal, polekaně přestali. Saradu málem trefil šlak; myslela si totiž, že je přistihl jeden z Borutových rodičů - dveře nebyly zamčené. Naštěstí onen dotyčný měl tolik slušnosti, že do pokoje nevtrhl jako velká voda a čekal. Kdo by to jen mohl být? Kdyby se jednalo o nějakého zloděje, tak ten by přece neklepal... A hlavní vchodové dveře určitě zamykali...
„Kdo to je, krucinál?" Boruto tiše a naštvaně zanadával. Slezl z postele, oblékl si trenýrky a tričko a šel otevřít. Nespokojeně přitom funěl jako rozzuřený býk.
Sarada sice na nezvaného hosta neviděla, ale podle toho, jak sebou Boruto zavrávoral, se muselo jednat o někoho opravdu nečekaného. K jeho obrovskému zděšení se před ním totiž neobjevil nikdo jiný než...
„Boruto," fňukla malá Himawari, „doprovodíš mě zpátky k babičce?"
Uzumaki junior měl dojem, že snad omdlí. „Co tady děláš?!" osopil se na sestru. Byl opravdu naštvaný.
„Já jsem doma zapomněla jednu pohádkovou knížku, ale nechtěla jsem babičce s dědou nic říkat, tak jsem si pro ni došla sama," vysvětlila.
„Cože?! Ty jsi šla pěšky sama domů a babička s dědou o tom nevědí?!!"
„Půjdeš se mnou zpátky? Já se sama už bojím."
Boruto nic neříkal, jen nevěřícně otevíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. Musel se také něčeho chytit, aby sebou nesekl na zem. Sarada se schovávala pod peřinou a byla tiše jako pěna. Moc dobře totiž věděla, že Borutovy myšlenky se ještě toulají někde úplně jinde.
„Běž zatím do svého pokoje, já za tebou přijdu," rozhodl se nakonec starší bratr, protože nevěděl, jak jinak situaci takhle narychlo vyřešit. Má zavolat uprostřed noci prarodičům a říct jim to? Třeba už dávno spí a o útěku své malé vnučky vůbec nic netuší... Akorát by je vyděsil. Hm, co s tím?
„Tak jo!"
Himawari udělala čelem vzad a spokojeně odkráčela do svého království na opačném konci chodby. Evidentně si vůbec nelámala hlavu s tím, co provedla - měla svoji knížku, a to bylo nejdůležitější. Boruto za ní rozčileně zabouchl dveře a nic neříkal. Sarada ho starostlivě pozorovala.
„Co budeme dělat?" otázala se po chvíli opatrně. Boruto sebou trhl, jako by si uvědomil, že v pokoji vlastně není sám. Sestřička ho musela vytočit opravdu dost solidně.
 „Ještě nevím... Ale asi stejně budu muset zavolat dědovi a říct mu o tom. Možná ho vzbudím, ale co už... Kdyby se to jako první dozvěděli naši, tak by zešíleli. Ta jedna mrňavá...! Já ji snad přetrhnu!!"
Přešel k psacímu stolu a vzal do ruky svůj mobil. A zatímco hledal dědovo číslo a mračil se přitom jako kakabus, Sarada se musela v duchu smát.
Jako z nějakého teenagerského filmu, fakt že jo. Romantický večer byl tím pádem u konce. Jenže co udělají s Himawari?