Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola dvacátá sedmá

Jak se ukázalo, Borutův dědeček - navzdory pozdním hodinám - ještě v posteli nebyl, spíš jen tak klimbal u televize, která ho postupně ukolébala k neklidnému spánku, takže telefon po delším vyzvánění ještě stačil zvednout. Naštěstí nepatřil k hysterickým řvounům, byl to kliďas; se svým vnukem se domluvil na tom, že malou Himawari nechají tam, kde je, a nikam ji už vláčet nebudou - bylo by to naprosto zbytečné. Zároveň také slíbil, že rodičům Narutovi a Hinatě napíše zprávu, aby byli připraveni na to, že svou dcerku po návratu z návštěvy najdou v jejím pokoji; zkusí si vymyslet nějakou historku o tom, že se Himawari navečer stýskalo, nemohla usnout a chtěla domů, takže se rozhodli, že ji tam nakonec odvezou. Boruto už byl doma, takže na ni mohl dohlédnout.
A samozřejmě v neposlední řadě o tom také musí povědět babičce, která, až se ráno vzbudí, bude určitě svoji milovanou vnučku hledat.
Ujednáno, domluveno. Oba muži se rozloučili, zavěsili a Boruto si oddechl. Kámen, který mu úlevou spadl ze srdce, slyšela Sarada přes celou místnost.
„Tak," prohlásil Uzumaki spokojeně, „a je to."
Položil svůj mobil zpátky na neuklizený psací stůl, na nějž dopadalo teplé žluté světlo z lampičky, a zamířil k Saradě. Dívka se stále schovávala pod peřinou, která příjemně zahřívala její holou kůži. Boruto se posadil vedle ní.
„Chtěl bych se ti omluvit," řekl a upřel na ni své jasně modré oči. Byl v nich smutek. Sarada se podivila.
„Za co se omlouváš?" zeptala se nechápavě.
„Že se nám to takhle pokazilo..." odpověděl Boruto zkroušeně.
„Ale vždyť to nevadí," věnovala mu vřelý úsměv. „Můžeme si to přece vynahradit."
Měla až podivně dobrou náladu, což bylo zvláštní. Vždyť přece před malou chvílí právě přišla o své panenství, měla by brečet a propadnout lítosti... Dívky to přece takhle většinou dělávají. Ale Sarada se cítila výborně.
Už nebyla malá holka.
Boruto ovšem optimismus své přítelkyně ani trochu nesdílel, naopak byl naštvaný a mrzutý, že jim Himawari takhle překazila plány. Maloval si, že se Saradou stráví vášnivou noc, a místo toho bude muset hlídat, jestli ta malá všetečka třeba neposlouchá za dveřmi...
A radostné pocity z toho, že krásná černovlasá Uchiha byla jeho první, se rozplynuly.
„Mám jít k Himawari s tebou?" ozvala se najednou Sarada a vytrhla tak Boruta z přemýšlení.
„Ne, ne," prohlásil rozhodně. „Vyřídím to co nejrychleji a vrátím se k tobě."
„Dobře."

Když se Boruto vytratil z pokoje, Sarada chvíli jen tak v klidu ležela a rozhlížela se kolem. Po pár minutách se ale začala nudit. Aby tedy nějak zaměstnala svůj mozek, který pracoval na plné obrátky, vzala do ruky komiksový sešit, co se povaloval na nočním stolku, a zvědavě si ho prolistovala. No jo, superhrdinové - tohle téma ji nikdy neoslovilo, zato Boruto ty všemožné legračně oblečené -many a -women miloval. Na poličkách měl také spoustu pečlivě srovnaných svazků japonské mangy.
Hm, co dělat? Z vyhřáté postýlky se jí nechtělo, proto se pustila se do čtení západního komiksu, aby nějak zabila čas, než se její miláček vrátí.
Než se dveře konečně znovu otevřely, uplynula snad celá věčnost. Sarada zvedla oči od sešitu. Boruto již byl v pokoji a pečlivě za sebou zamykal. Jistota je jistota.
„Promiň," omlouval se hned tichým hlasem, „musel jsem jí ještě něco přečíst na dobrou noc. Ale snad nás už nebude otravovat." Ještě zkusil vzít za kliku, jestli je opravdu zamčeno, a když se ujistil, že je vše v nejlepším pořádku, zamířil do postele za Saradou.
Mladá Uchiha se jeho slovům jen v duchu vysmála; Himawari sice chodila teprve na první stupeň, ale mnohým věcem už určitě rozuměla. Mnohokrát přece viděla svého staršího bratra, jak líbá svoji holku. Pojem „sex" ještě s největší pravděpodobností neznala, ale muselo jí být jasné, že Boruto a Sarada si v jeho pokoji přece nepovídají o počasí. A taky určitě pochopila, že spolu spí v jedné posteli stejně jako třeba její rodiče...
Takže se poctivě přihlaste - kdo věříte, že Himawari v klidu usne a nebude svého bratra otravovat...?
„Tak, kde jsme to skončili?" zavrněl Boruto a začal Saradu zahrnovat polibky. Ta se jen zachichotala a odložila časopis stranou. Chytila svého kluka kolem krku. Peřina, která až dosud chránila její tělo, sklouzla dolů a odhalila tak dívčiny poklady. Boruto to nevydržel, povalil Saradu na postel a překulil se na ni; byl ukrutně nadržený. Nevadilo jí to, samozřejmě ji těšilo, že je pro něj atraktivní; sice už cítila, jak na ni doléhá únava, ale byla ochotná ji potlačit.
„Boruto, Boruto!" ozvalo se za dveřmi hlasité zakňourání. Museli znovu přestat. Boruto nasupeně odkráčel ke dveřím a odemkl je. Nespokojeně přitom odfukoval jako parní lokomotiva.
„Co je?" zavyl naštvaně na sestru. Hleděla na něj svými vyvalenými modrými kukadly jako malá sovička.
„Já musím na malou," zněl důvod.
„Proboha, to si neumíš dojít na záchod sama?!" vztekal se Boruto.
„Když žárovka nesvítí."
„Tak si rozsviť druhou!"
„Ale ta je na opačné straně, tam nemůžu jít, když je tam tma."
Boruto ze sebe vydal jen jakýsi zběsilý sten, za který by se nemusela stydět ani Godzilla, a šel sestře rozsvítit. Pak odešel do komory pro novou žárovku. Mezitím už byla Himawari hotová, takže když se vrátil s krabičkou v ruce, čekala na něj se spokojeným úsměvem před koupelnou. Boruto vypadal, že ji snad přerazí.
Když se asi po deseti minutách konečně ocitl ve svém pokoji, Sarada už spala. Během čekání ji přemohla únava a ona zabrala. Hodiny ukazovaly něco málo po tři čtvrtě na jednu.
Boruto svou lásku nejprve chvíli smutně pozoroval, ale pak potichu přešel ke stolu, zhasl lampičku a poté si opatrně, aby Saradu nevzbudil, lehl vedle ní. Kdyby však byla dívka vzhůru, slyšela by, jak nespokojeně funí. Měl chuť dojít do sestřina pokoje a tam toho mrňavýho kazišuka vlastnoručně uškrtit.