Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola dvacátá pátá

Představte si, že se právě nacházíte v malém člunu na divokém, rozbouřeném moři. Kymácíte se na vlnách ze strany na stranu a najednou spatříte topícího se člověka. Na nic nečekáte a bez váhání k němu natáhnete ruku a snažíte se ho vytáhnout z vody ven. Po nějaké chvíli se vám to nakonec podaří, zachránili jste ho. Jenže bouři to nijak neoslabilo ani nezastavilo. Je stále silná a člun pod vámi se drží jen tak tak.
Ale už je to najednou jiné než předtím.
Teď jste na to neštěstí dva. Můžete si navzájem poradit, můžete si pomoct. Máte se o koho opřít. A když vás ta bouře nakonec přece jen semele, můžete mít alespoň radost z toho, že jste v tom nebyli sami.

Dalo by se to považovat za záchranné gesto, jež přišlo v ten pravý okamžik.
Jenže když Mitsuki podával svou ruku ChoCho, bylo v tom něco víc než jen pouhá pomoc. Právě totiž nalezl člověka, který na tom byl podobně jako on sám.

„...na základce se mi vždycky smáli za to, jak vypadám nebo jak se chovám. Víš, chtěl jsem být vědec, a to se zrovna moc nenosilo."
„Tak to byli pitomci. Nevidím vůbec nic špatného na tom, že jsi chtěl dělat takovou práci, naopak mi to přijde skvělý."
„Možná kdybych chtěl být youtuberem, tak by mi dali pokoj."
Cho se pobaveně rozesmála. Těžko uvěřit tomu, že ještě před chvílí měla na koncertě The Ignorants pocit, že snad do rána nepřežije a zhyne úděsnou smrtí nudou. S Mitsukim nakonec zakotvili v jedné útulné restauraci nedaleko kulturáku, objednali si pití a povídali si. Bylo to příjemné.
„Já jsem zase vždycky měla ráda angličtinu," pokračovala v konverzaci a míchala si při tom své latté, „ale ráda bych se v ní ještě vylepšila, co to půjde, takže jazykovka byla hned od začátku jasná volba. A Sarada tam nakonec půjde taky, když už nemůže hrát volejbal."
Nabrala na lžičku vrchovatý kopeček mléčné pěny a s chutí si ji strčila do pusy. Hm, byla výborná! Lahodná a nadýchaná jako obláček!
„Ty se určitě chystáš studovat vědy, je to tak?" podívala se na Mitsukiho. Ten se z nějakého záhadného důvodu začal najednou ošívat.
„Nooo... jo," vylezlo z něj. ChoCho se zarazila. Řekla snad něco špatně?
„Děje se něco?" zeptala se opatrně.
„Ehh..."
„Přede mnou se nemusíš stydět, já se ti pošklebovat nebudu."
„No, ehm... Už mi nabídli stipendium z Tokijského technologického institutu," řekl Mitsuki tichým hlasem, jako by se za to přece jen styděl. Cho na něj vyvalila oči.
„Ale to je přece úžasné!" usmála se na něj. „Samozřejmě jsi ho přijal!"
„To jo."
„Tak co se tváříš, jako by to bylo nějaké neštěstí? Vždyť je to paráda!"
„Jo, je, ale..." Rozpačitě si povzdechl. „Šance u holek mi to zrovna nezvedne. Teď pro ně budu podivínem a ťulpasem ještě víc. Říkám si, jestli jsem nakonec neudělal chybu a neměl se zaměřit na něco... na něco méně intoušského."
„Děláš si srandu?" vyjekla ChoCho. „Ty bys kvůli nějaký pitomý reputaci odhodil svůj vlastní sen?!"
Mitsuki jen pokrčil rameny.  „Párkrát mě to napadlo."
„Ne, to rozhodně nesmíš!" Cho na něj přísně ukázala svojí lžičkou od mléčné pěny. „A na slepice, které by zajímalo jen to, co děláš, a jinak bys jim byl úplně ukradený, zapomeň! Takové zlatokopky jsou nejhorší - bohužel je jich pořád hodně a chlapi je mají díky jejich vzhledu pořád v oblibě." 
„Oukej, a tobě by se líbil někdo jako já? Kdo by stál v bílém plášti v laboratoři a čuměl by celý den do mikroskopu?"
„Mně by to přišlo sexy."
„Jako vážně?"
„Naprosto. Tobě by to v tom plášti slušelo."
Mitsuki si pohodlně podepřel bradu dlaní a zadíval se na svou spolužačku. Tvářil se pobaveně.
„Cho," ozval se po chvíli, „řekni mi... Proč jsme se nebavili mnohem dřív? Tohle jsem potřeboval slyšet už v prváku."
Mladá Akimichi se napila svého latté (pěnu už stačila zlikvidovat). „Lepší pozdě než nikdy," prohlásila s rošťáckým úsměvem.
-------------------------------------------------------------------
Sarada si koncert opravdu užila. Byl skvělý - atmosféra, písničky, vstřícná komunikace mezi kapelou a fanoušky... Prostě paráda. A nejlepší na tom všem byl fakt, že ho strávila s Borutem, do něhož byla šíleně zamilovaná. Pokaždé, když se na ni podíval, měla pocit, že se snad rozteče jako máslo na horkém toastu.
„Máš chuť ještě něco podniknout?"
Inojin a Shikadai se před malou chvílí rozloučili a zamířili domů. Mitsuki a ChoCho se bavili jinde a nikdo z party už nepředpokládal, že by se ještě vrátili. Kolem kulturního domu postávali ostatní účastníci koncertu a přemýšleli, kam povedou jejich kroky tentokrát. Někteří - byly to zejména mladší ročníky - se už chystali do svých postelí, jiní měli v plánu načatý večer ještě protáhnout v některém z konožských barů, protože jak se říká: noc je ještě mladá. Hodiny ukazovaly něco málo po půl jedenácté, takže ještě nebylo tak pozdě.
Sarada se podívala na svého miláčka.
„Co ty? Chtěl bys ještě někam jít?"
„Nic mě nenapadá," odpověděl Boruto a vzal jemně Saradu za ruku. Vděčně mu ji stiskla.
„Tak si zatím můžeme udělat procházku a třeba na něco přijdeme."
„Dobře."
Vykročili do noci směrem k náměstí. Konoha žila dvacet čtyři hodin denně, takže se odevšad ozýval veselý hlahol a dokonce byla slyšet i tlumená hudba. Saradě se myšlenky příjemně rozutíkaly všemi možnými směry. Nic ji netrápilo, s ničím se nedělala těžkou hlavu. Uplynulo několik poklidných minut.
„Sarado?" uslyšela najednou Borutův hlas.
„Ano?"
„Měl bych takový nápad... Můžeme jít k nám."
Sarada neodpověděla ihned, protože její mozek na pár okamžiků zamrzl. Moc dobře si totiž uvědomovala, kam tím Boruto míří.
Naruto s Hinatou, jeho rodiče, jsou na návštěvě u jejích rodičů, Sasukeho a Sakury. To je pokaždé na dlouho...  Navíc nemají důvod nijak spěchat s návratem domů, protože jejich malá dcerka Himawari dneska přespává u babičky a dědy Hyuugových, takže o ni bude perfektně postaráno. A Boruto se o sebe dokáže postarat sám, ten už dozor nepotřebuje.
Co tohle všechno tedy znamená? Uzumaki junior bude až do brzkých ranních hodin doma úplně sám...
Otočila k němu hlavu. Pořád čekal na odpověď svojí lásky.
„Ehhh..." vypadlo z ní neohrabaně.
„Nemusíme, jestli nechceš," dodal honem Boruto, když postřehl v Saradiných očích strach. „Můžeme se klidně ještě projít třeba do parku a pak tě doprovodím domů."
„Ne, ne," bránila se, „já jenom-"
Co jenom? Co opravdu chceš, Sarado?
„-já jenom, že nechci otěhotnět."
Proboha!
Cože?!
Boruto na ni vytřeštil oči.
„Ale samozřejmě nebudu těhotná," blekotala dál zoufale, „protože... protože budeme mít ochranu, že jo."
Chvíli na ni jen tak nehnutě zíral, ale pak se šíleně rozchechtal. Jeho hlasitý smích se nesl kilometry daleko a nešel zastavit. Boruto se doslova popadal za břicho a trvalo několik minut, než se konečně uklidnil a mohl se otočit k Saradě. Stále měl však co dělat, aby znovu nevyprskl smíchy. Dívka se na něj dívala naštvaně, ale ten záchvat smíchu mu rozhodně vyčítat nemohla, spíš měla vztek na sebe. Co to zase u všech všudy vypustila z pusy?! V takové vážné chvíli?!!!
„Já se na roli otce ještě taky necítím," prohlásil Boruto a tím odrovnal i nakvašenou Saradu. Společně se rozesmáli a padli si do náručí.
„Já miluju, když meleš nesmysly," pošeptal jí do ucha.