Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola osmnáctá

Sakura se Sasukem zřejmě museli prožít velmi příjemný a pohodový víkend, jinak si to Sarada nedokázala vysvětlit. Z jakého jiného důvodu by jí totiž navrhli, že by zase mohla jezdit do školy sama tak jako dřív? Pravidelné telefonáty vyučujícím kvůli prospěchu by sice prozatím ještě zůstaly, ale pokud Sarada dokáže, že si důvěru zaslouží, nebudou už v budoucnu potřeba.
Dívku to zaskočilo -  jednak si už zvykla na určitý komfort tátova odvozu, jednak měla za to, že se na ni zejména máma bude hněvat mnohem déle - ale samozřejmě všemi deseti souhlasila. Už neexistoval sebemenší důvod, proč by zase měla kašlat na vyučování - s ChoCho byly opět nejlepší kamarádky, veškeré špatné známky si opravila a na její záškoláctví se už téměř zapomnělo...
A navíc jí svitla krásná naděje, že Boruto k ní pořád ještě něco cítí... A to i přesto, jak strašně se k němu chovala...
Ráno tedy nadšeně vyskočila z postele, upravila se v koupelně, v kuchyni do sebe naládovala toast, oblékla se do školní uniformy a pádila na autobus. Když stála v přeplněné uličce, cítila příjemný závan jakési nostalgie, a vůbec jí nevadilo, že se na ni z obou stran tlačí zástupy dalších školáků. Ano, už se všechno zase vrací do starých kolejí...
Před školou na ni čekala usměvavá ChoCho.
„Je pondělí a ty máš dobrou náladu?" zeptala se jí Sarada téměř nevěřícně.
Cho na ni tajemně mrkla. „Ty snad ne?" oplatila jí rovněž otázkou. Dívky zamířily společně do šatny a Sarada se neubránila úsměvu - přesně totiž věděla, na co Akimichi naráží.

„Co dneska všechno máme?" ptala se Cho, zatímco zadumaně hleděla na komínek učebnic a dalších pomůcek v horní poličce své skříňky. Sarada zkoumala rozvrh hodin, který měla nalepený na zadní straně svého diáře.
„Japonštinu, matiku, fyziku, biologii, dějepis, anglický seminář..." vyjmenovávala dnešní předměty. Ty jo, až na angličtinu to bude příšerný den!

Japonština Saradu nebavila nikdy (snad jen určité kapitolky z literatury), při dějepisu se většinou kousala nudou (Sarutobi všechny zajímavé věci, jako byly krvavé bitvy nebo drby o žádostivých milenkách panovníků, dokázal podat naprosto nezáživně), ale matika, fyzika a biologie byly peklo. Sarada sice měla výborné známky, ale to jen kvůli tomu, že se veškerou látku dokázala nadrtit tak, jak se od ní očekávalo. Jinak v ní tyto přírodní vědy nezanechávaly žádné hlubší stopy, nebavily ji, dokonce k nim v určitých fázích svého života cítila jakýsi odpor.
Po maturitě měla v záloze dvě možnosti a ještě nedávno nevěděla, pro kterou z nich se nakonec rozhodne. Buď to bylo intenzivní studium angličtiny na jazykové škole a poté např. lektorování, tlumočení či učení na středních školách, nebo volejbal na profesionální úrovni. Po úrazu se však tahle možnost škrtla - se slabou rukou by se nemohla účastnit ani přijímacích zkoušek, natož naplno cvičit, takže jí nakonec nezbývalo nic jiného, než se soustředit na cizí jazyk. Zpočátku ji to neskutečně mrzelo, dokonce si kvůli tomu i poplakala, ale pak tuhle neočekávanou cestu přijala. Navíc i ChoCho měla v plánu nastoupit na jazykovku, takže když už nic jiného, alespoň nebude na té škole sama.

„Ale né, to bude zase den!" odfrkla si ChoCho a do náručí si úhledně vyskládala tři větší učebnice. Sarada jen souhlasně zamručela. Myšlenky se jí toulaly někde úplně jinde - už se totiž viděla ve třídě. Jak se bude asi Boruto tvářit? Bude pořád se Sumire? A bude Sumire ještě naštvaná? Rozešli se, nebo nerozešli?
Aúúúúúúú!!! Měla chuť zoufale zavýt jako vlk na měsíc.

„...to jsem si naprosto jistá, určitě mu pořád v hlavě leží ta jeho vysněná krasavice. Snad by měla být i dokonce z naší třídy."

Sarada v první chvíli tenhle cizí rozhovor neposlouchala, takže netušila, o čem se vlastně Sumire se svou kamarádkou Izuno opodál baví, jenže pak jí do uší doputovala tahle slova a ona se po právu zarazila. Sumire se tvářila nakvašeně a s největší pravděpodobností pomlouvala svého problémového (bývalého?) přítele Boruta. Sarada pomalu natočila hlavu ke spolužačkám, aby lépe slyšela, ale očima stále rejdila po rozvrhu, takže nepůsobila nápadně.
„A víš, kdo to je?" zajímala se Izuno s očima navrch hlavy.
„Nemám páru," odvětila Sumire naštvaně a s hlasitým bouchnutím zavřela svoji skříňku. „Ale musím to zjistit," dodala potom. „Ta chudinka proti mě nebude mít šanci."
Dívky odešly ze šatny. Saradě jen přejel mráz po zádech. Sumire tedy zřejmě netušila, co Boruto vyváděl po jejím odchodu z večírku, ale jestli zjistí, že onou dotyčnou „krasavicí" a „chudinkou" je právě Sarada, tak to nedopadne vůbec dobře...
A taky nedopadlo.

Zrovna byla obědová přestávka. Sarada a Cho se právě vracely ze školní jídelny do kmenové třídy a v poklidu spolu klábosily. Jenže sotva se ukázaly ve dveřích, strhl se doslova tajfun.
„Sarado, ty jedna mrcho!" zaječela Sumire pronikavě jako poplachová siréna. Všichni přítomní třeťáci, asi polovina z celkového počtu studentů, sebou polekaně trhli a rozhlíželi se, co se to kde proboha děje. Obě dívky na spolužačku v šoku vyvalily oči a nezmohly se na jediné slovo. Absolutně totiž nechápaly, proč tak řve. Sumire si to vyložila jako známku slabosti, a to jí dodalo odvahu se k nim přiblížit a vyřídit si to s nimi tváří v tvář. Nastoupila tedy před překvapené spolužačky zběsile jako fúrie.
„Boruta nikdy mít nebudeš, slyšíš, chodím s ním já," syčela a kladla zvláštní důraz na každé slovo. Sarada byla absolutně ztuhlá. Stále na Sumire vyjeveně koukala, jako kdyby se snad vyjadřovala v nějaké dosud neznámé řeči. Izuno, stojící za Sumire, se nepříjemně šklebila. ChoCho se mezitím vzpamatovala.
„Hele, Sumire," řekla normálně klidným hlasem, „neřvi tady, na tvoje divadlo není nikdo zvědavý."
Sumire zlostně zakoulela očima. „Ty se do toho nepleť," procedila mezi zuby, „ty... ty buřte!"
Zbytek třídy ani necekl a jen sledoval tu bizarní scénu. ChoCho se zarazila. V očích jí zablýskalo.
„Cos to řekla?" zeptala se tiše. „Asi jsem tě špatně slyšela."
Sumire se sice pořád tvářila navztekaně, ale nadávku už znovu nezopakovala, možná se zalekla ChoChoina divokého výrazu.
„Já nejsem tlustá, jen silná!" zahulákala Cho najednou a skočila na Sumire. Svoji vahou ji samozřejmě strhla k zemi, jen to zadunělo. Izuno vyjekla. Sarada konečně přišla k sobě a vrhla se k těm dvěma.
„Cho, vstávej, kašli na ni!"
Snažila se svou kamarádku znovu postavit na nohy a odtáhnout od ječící Sumire. To se jí nakonec povedlo, i když Cho se pořád tvářila bojovně. Sumire se těžce zvedla. Vlasy měla trochu pocuchané, ale jinak vypadala v pořádku.
„To si odskáčeš, ty blbá krávo!" křikla mírně hysterickým hlasem.
„A jak? Hlavně se nezapomeň pochlubit, jak jsi spolužačce nadávala," ozvala se místo Cho Sarada.
„To se neboj," houkla Sumire a pak se zarazila. Pusa se jí roztáhla do nehezkého úsměvu. „Vlastně... tobě už hrozí podmínečné vyloučení, že jo?"
Sarada ztuhla. Ne, to ne! To by jí rodiče nikdy neodpustili! A zvlášť dneska, kdy si slavnostně přísahala, že si ve škole už žádné problémy nenadělá...!
„Tak dost!" ozval se najednou Mitsuki. Celou tu scénu zpovzdálí pozoroval a ani za mák se mu nelíbila. Vůbec by ho nenapadlo, že Sumire dokáže být takhle zákeřná. Vždycky mu přišla docela normální a klidná, a teď se tady chová jako naprosto šílená hysterka. A jak navíc krucinál zjistila, že je to Sarada?! Musel jí to prozradit nějaký dobrák z jiné třídy...
„Sumire, uklidni se a přestaň tady vyhrožovat. Všichni jsme viděli, že sis začala jako první."
„Ty mi nebudeš rozkazovat!" zaječela Sumire ublíženě a hlas jí zajíkavě poskočil do jiné výšky. Najednou vypadala zoufale.
„Všichni jste ze mě celou dobu dělali úplného idiota! Všichni jste věděli, že se mu Sarada pořád líbí a nic jste mi neřekli!"
„To kapku přeháníš," opáčil s klidem Mitsuki.
Sumire se v očích něco zalesklo. Možná slzy.
„Trhněte si všichni nohou!" štěkla a vyběhla ze třídy. Přitom málem vrazila do Boruta, který stál ve dveřích. Izuno pádila za ní.
Sarada se nezmohla na jediné slovo. V hlavě jí rezonovala Sumirina výhrůžka. Vážně by si šla stěžovat k vedení školy? A co by jim nakecala? Že ji ChoCho napadla a ona, Sarada, jí pomáhala? Nebo naopak?
Proboha...!!!
Mitsuki, ostatně jako vždycky, zachoval chladnou hlavu. Nejdřív se podíval na Boruta, který stále postával mezi dveřmi a k ničemu se neměl, potom na Saradu a Cho.
„Můžeme si promluvit?" zeptal se jich opatrně.