Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola šestnáctá

Uplynulo několik dní a Saradin život se mezitím pomalu dostával do normálních kolejí.
Doplnila si veškeré zameškané učivo a opravila všechny špatné známky včetně Sarutobiho dějepisného projektu (po domluvě si zvolila k vypracování historickou budovu konožské radnice na náměstí - bylo to sice jedno z těch nejjednodušších témat, ale i tak na tom strávila dvě odpoledne a ještě ke všemu psala dlouho do noci). Táta si při pravidelných kontrolách studijního průkazu nemohl na nic stěžovat.

Sarada se také rozhodla, že by o té důtce měla říct mámě; stejně by všechno prasklo při předávání vysvědčení, a to by byl potom ještě větší průser. Takže se jednoho krásného večera odhodlaně nadechla a vysypala to ze sebe na jeden zátah. Šokovaná Sakura reagovala přesně tak, jak Sarada očekávala: příšerně se rozčílila. Dívka si vyslechla spoustu nepěkných komentářů o své nevděčnosti a neposlušnosti. Jak si to vůbec představovala?! Vždyť je ve třetím ročníku, za chvíli maturuje! Navíc i Sasuke schytal několik výčitek. Jak to před ní mohli oba dva tak dlouho tajit?! Vypadá teď jako úplný idiot!
Sakura celý večer vztekle trucovala a nepromluvila s nikým ani slovo, ale během druhého dne postupně vychladla a nakonec vyjádřila souhlas s řešením, které navrhl její manžel - tedy že Sarada bude každý den pod dohledem.
Samotné Saradě se obrovsky ulevilo, když bylo konečně po všem, a ona už tak nemusela rodičům ohledně školní docházky nic zatajovat. Dokonce se smířila i se skutečností, že je pod možná až příliš přísným dozorem. Sebekriticky však uznala, že si za to všechno může sama, takže fňukání a stěžování si nemá smysl.

Také situace ve škole se uklidnila. Spolužáci už se na ni nekoukali jako na exota, a když kráčela po chodbách, už se jí nezdálo, že by si o ní všichni povídali.
Jenže tu stále byly dvě nepříjemnosti. Zaprvé: ChoCho se Saradou stále neztratila jediné slůvko. Sice po ní neustále pokukovala, jako kdyby se odhodlávala k tomu ji oslovit, ale nikdy k ničemu nakonec nedošlo. Sarada by lehce mohla rozhovor začít sama, ale řekla si, že nechá svou kamarádku udělat první krok. Až nastane ten pravý čas, Cho se ozve sama. Vnucovat se nemá cenu. Jo, tak to bude nejlepší.
A zadruhé: Boruto stále chodil se Sumire. Tenkrát, jak se Saradě zdálo, že se mezi nimi něco odehrálo... No, to bylo opravdu jen zbožné přání. Sumirina kamarádka Izuno totiž řešila rozchod se svým klukem, takže proto byly holky jako na trní a musely všechno dopodrobna rozebrat a toho nešťastníka náležitě pomluvit. A navíc: Borutových dlouhých pohledů věnovaných Saradě významně ubylo. Vypadalo to, že na svou první velkou, ale neopětovanou lásku zapomíná a konečně se opravdu vážně zaobírá novým vztahem.
No, co k tomu mohla Sarada dodat víc... Když je blbá, tak je blbá.
Neměla sílu tohle všechno nějak řešit nebo se tím více zabývat. Její život se v podstatě smrskl jenom na vyučování a domácí přípravu. A upřímně řečeno... takhle jí to docela vyhovovalo, alespoň neměla příliš prostoru pro přemýšlení nad věcmi, které ji trápily.

Sarada ale nebyla jediná, kdo se beznadějně plácal v rybníčku svých starostí. Mitsukiho trápilo v podstatě to samé, jen z jiného úhlu. A pořád neměl sebemenší ponětí, jak tomu čelit. Boruto sice vypadal spokojeně, ale Mitsukimu to nepřišlo upřímné. Nevěděl, jestli Inojin nebo Shikadai tuší něco podobného, ale nechtěl se jich na to vyptávat. Určitě by se mu vysmáli a tvrdili by, že řeší zbytečné kraviny.
Že by se zeptal samotné Sarady? Ne, to je hloupý nápad. Teď zrovna nevypadá dvakrát šťastně... Pohádala se s ChoCho, svou nejlepší kamarádkou, a zatím spolu ty dvě pořád nemluví. Určitě by ho poslala do háje, kdyby na Boruta zavedl řeč. A ChoCho to samé.
Musí počkat na nějakou lepší příležitost...
-----------------------------------------------------------------------
Byla velká přestávka. Většina studentů se vytratila ze třídy, ale někteří zůstali a ládovali se laskominami z domova. Sarada nebyla výjimkou. Vytáhla z batohu svačinový box a láhev se šťávou a vyskládala je před sebe na lavici. Měla hlad jako vlk, a proto se s chutí pustila do připraveného sendviče. Spokojeně chroupala a na nic určitého nemyslela.
„Můžu si přisednout?"
Saradě málem zaskočilo, když překvapeně zjistila, že hlas patří ChoCho. Potlačila kašel a přikývla. „Jo, jasně."
ChoCho si přitáhla k Saradině lavici svoji židličku a také svačinu. Nutno podotknout, že byla mnohem objemnější než ta Saradina. Pak se pohodlně usadila a také se pustila do jídla. Sarada nervózně čekala, co se bude dít. Po tolika dnech se konečně rozhodla s ní zase promluvit? Jak to celé asi dopadne?! Zlobí se ještě? Bude se chtít ještě vůbec dál přátelit? Myšlenky jí v hlavě létaly jako roj zuřivých včel, ale nahlas se neodvážila vyslovit žádnou, radši mlčela, aby zase něco nepokazila.
„Odpoledne bychom mohly jít zase domů společně, co ty na to?" ozvala se ChoCho. Sarada zklamaně protáhla obličej. „Promiň, to nemůžu. Táta mě vyzvedává každý den, aby měl jistotu, že se po škole nebudu nikde flákat."
„Aha."
„A taky mám zaracha. Musím se hodně učit."
„To je kvůli tomu, jak jsi chyběla?"
„Jo, naši byli, no vlastně pořád jsou na mě dost naštvaní, i když to nedávají najevo. Takže nikam nemůžu."
„Tak to jo." Nastala chvíle trapného ticha, kdy ani jedna z dívek nevěděla, jak dál pokračovat. Sarada se samým zoufalstvím málem rozbrečela. Kruci, Cho se s ní chce udobřit a ona nemůže ani na krok z domu! Do háje, co s tím?!!
Jejich pohledy se střetly. ChoCho vypadala smutně. Pár okamžiků na sebe dívky jen tak zíraly a vyměňovaly si pohledy plné beznaděje, ale pak se stalo něco neuvěřitelného.
Obě se začaly smát a Cho se vrhla na Saradu jako tajfun. Málem ji umačkala.
„Ty jedna blbko, moc se mi stejskalo!" vyrážela ze sebe přerývaně. Sarada pevné objetí opětovala. „Mně taky, Cho! Ani nevíš jak!"
Několik spolužáků, kteří se tou dobou nacházeli ve třídě, je překvapeně sledovalo. Zřejmě nemohli věřit tomu, jakému divadlu jsou právě svědkem. Sarada se však na ně mohla vykašlat. Měla zpátky svou kamarádku, a to pro ni bylo mnohem cennější než nějaká třídní reputace.

„Dobrý den, pane Uchiho!"
„Ahoj, ChoCho. Copak se děje?"
„Mohla bych dneska jet s vámi? Máme za úkol společný referát z japonské literatury, a když Sarada nemůže k nám..." Schválně nechala větu nedokončenou. Sasuke v podstatě neměl na vybranou.
„Samozřejmě," usmál se odevzdaně, „naskočte."
Sarada jen žasla. Ale to prostě byla její Cho - s ničím se moc nepárala a většinou jednala na rovinu a bez servítků. Nasedly do auta.

V bezpečí Saradina pokoje se rozproudila tolik potřebná debata. Sarada se posadila na postel, ChoCho se uvelebila na bytelné židli u psacího stolu. Žádný referát z japonštiny samozřejmě nedostali, ale Sarada doufala, že tahle drobná lež jí bude odpuštěna. Vždyť do školních povinností se stejně potom musí pustit tak jako tak, jen místo japonštiny bude dělat jiné předměty.
„Tak povídej," začala ChoCho.
„Co bys chtěla slyšet? Že jsem blbá kráva?" oponovala Sarada.
„To zrovna ne, ale..."
„Klidně ti to řeknu. Podělala jsem to a moc mě to mrzí. Omlouvám se, neměla jsem na tebe tak vyjet. Promiň."
„A já do tebe neměla pořád tak rýt. To byl Boruto tohle a Shinki tamto... Nedivím se, žes tak vybouchla, to by vybouchl každý. Ale netušila jsem, že tě to tak sebere, že kvůli tomu půjdeš za školu."
„No, ono za to mohlo víc věcí, víš."
„Chceš se mi svěřit?"
„Ano, to chci. Už před tebou nehodlám mít žádné tajemství. Jsi moje nejlepší kamarádka už od školky, Cho."
Mladá Akimichi se v tu chvíli zatvářila téměř dojatě. „Napjatě poslouchám," řekla vesele.
A Sarada se pustila do vyprávění. Začala tou nešťastnou událostí v koupelně, která v podstatě odstartovala všechny její trable, a skončila u pokojného „rozchodu" se Shinkim. Nezapomněla ani na důvody, které zapříčinily její absenci ve škole. Chtěla už mít konečně čistý stůl.
Když skončila, ChoCho jen spokojeně prohlásila: „Já věděla, že ho miluješ!"
---------------------------------------------------------------------------
Mitsuki druhý den nemohl věřit vlastním očím. Ty dvě už zase byly nejlepší kamarádky, seděly o přestávkách vedle sebe, smály se a povídaly si.
No dobrá, situace je tedy o něco jednodušší, teď jenom vymyslet, jak zjistit to, co potřebuje...
„Lidi!" zahulákal najednou třídní šašek Yuko Yumehara. „Od soboty mám volnej barák! Zvu vás všechny na mejdan!"
Třídou se rozlehly nadšené výkřiky. Yuko byl svými večírky proslulý. Na nich se mezilidské vztahy vždycky tak zamotaly... Ovšem počet návštěvníků byl přísně omezen, takže nehrozilo, že by mu stovka lidí zdemolovala bydlení a zahradu. Většinou šlo o cca čtyřicet spolužáků - všichni z jeho třídy plus několik dalších vyvolených z jiných ročníků, například kamarádky jeho mladší sestry (která si jejich přítomnost samozřejmě vynutila pod pohrůžkou, že jinak prozradí rodičům, jaké divočiny se v době jejich nepřítomnosti děly). Yumeharovi nebyli tak naivní, aby si mysleli, že jejich synáček se bude celý víkend v poklidu učit, ale byli si celkem jistí, že se nestane žádná katastrofa a oni i po návratu z návštěvy svých přátel (na kterou už jejich téměř dospělé děti odmítali jet s nimi) najdou dům celý.
„Super!" zasnila se ChoCho. „To bude paráda!"
„Hm." Sarada jen pokrčila rameny. Událost ji nechávala víceméně chladnou. Stejně se toho mejdanu zúčastnit nemůže, tak co.
„Vaši by tě fakt nepustili?"
„Leda ve snu. Ale... se mnou si vůbec nelámej hlavu a běž tam klidně beze mě."
„Sama? To si děláš srandu, ne. Co bych tam asi dělala..."
„Bude tam spoustu pěkných kluků..."
ChoCho svou kamarádku přátelsky šťouchla do ramene. Byla ráda, že je zase všechno oukej.