Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola dvacátá druhá

Když řádně rozzlobený Sasuke a značně vykolejená Sakura odcházeli z nemocnice, nijak Borutovi nebránili v tom, aby se Saradou ještě alespoň chvíli zůstal o samotě. Pochopili i bez většího vysvětlování, že zrovna ti dva byli spolu, když se to stalo. A nesetkali se jen tak náhodou někde na cestě domů ze školy...
Mladý Uzumaki seděl na stoličce naproti Saradě a mlčel. Připadal si jako naprosto neschopný idiot, který ani nemá koule na to říct holce, již nemiluje, zcela férově na rovinu, že je mezi nimi konec. A ani Sarada nemluvila; ležela na podepřeném polštáři a se zavřenýma očima klidně a pravidelně zhluboka oddychovala.
„Tak strašně moc mě to mrzí, Sarado," vysoukal ze sebe Boruto po chvíli (která se mu zdála téměř nekonečná) tichým hlasem. „Je to moje vina. Měl jsem-"
„Nemluv hlouposti," odbyla ho dívka. „Beztak by to udělala, i kdyby ses s ní rozešel normálně."
Otevřela oči a podívala se na Boruta. Vypadá tak vyrovnaně, pomyslel si s úžasem. Vzhledem k tomu, co zažila... To je až neuvěřitelné.
Kdyby však dokázal pohlédnout do jejího nitra, asi by se podivil.
Dívka si totiž dala s co největší pečlivostí záležet na tom, aby klamala tělem, a obelhala tak rodiče, Boruta i nemocniční personál, jenž ji ošetřoval. Proč to dělala, ptáte se? Odpověď je jednoduchá - zkrátka nechtěla před ostatními vypadat jako slaboch a také vůbec nestála o to, aby ji někdo litoval.
No jo, uchihovská umíněnost. To se jen tak nezmění.
Navenek tedy sice působila klidně, ale vnitřnosti měla v jednom ohni.
Za celou dobu Sarada vůbec nedokázala vyslovit Sumirino jméno a vyjadřovala se o své sokyni pouze jako o ní. Stále si připadala jako ve zlém snu, i když to nejhorší už naštěstí pominulo. Z nehody si „odnesla" znovu zlomenou pravou ruku a spoustu šrámů a modřin, a to nejen na těle, ale i na duši. Také stále nemohla věřit tomu, že se Sumire odhodlala k tak zoufalému činu. Tehdy na dívčích toaletách měla dojem, že se fialovláska s rozchodem vyrovnala docela dobře, ale zdání, jak to tak vypadá, ji šeredně oklamalo. Proč to vůbec udělala? Chtěla se Sarady zbavit a mít svého přítele pro sebe, nebo Saradu tak moc nenáviděla za to, že jí lezla do zelí?
Tahle otázka Saradě neustále rezonovala v hlavě. Jestli to pochopila správně, tak se Boruto dozvěděl vlastně úplnou náhodou, že oním pachatelem byla právě Sumire. Kdyby zachovala chladnou hlavu a ihned vzala nohy na ramena, nikdo ze svědků by si ji možná nezapamatoval.
Inu, zoufalé ženy dělají zoufalé věci, to už je všeobecně známá pravda.
„Můžu pro tebe něco udělat? Nechceš něco přinést?" ozval se Borutův opatrný hlas. Možná se bál, že na něj Sarada začne ječet nebo ho vyžene z nemocničního pokoje pryč. Dívka se však jen lehce, unaveně usmála.
„Pojď mi konečně dát tu pusu pořádně," odpověděla. Bylo jí přeochotně vyhověno.
----------------------------------------------------------------------------------
Události nabraly rychlý spád. Hned druhý den ráno informovali manželé Uchihovi vedení konožské střední školy. Ředitel si Sumire okamžitě nechal zavolat k sobě a telefonicky požádal také její rodiče, aby se dostavili do školy, ale mělo to háček. Ukázalo se totiž, že dívka vůbec na vyučování nedorazila, a nikdo netušil, kde je. Paní Kakei, její matka, přísahala, že ještě včera večer byla Sumire doma. Ráno už se s ní ale neviděli, protože s manželem vstávají velmi brzo. Ředitel na nic nečekal a ihned zkontaktoval policii.

Po Sumire Kakei bylo ještě ten den vyhlášeno pátrání. 

Konožská střední na celou událost uvalila přísné informační embargo. Studenti se nesměli nic dozvědět, pouze třeťáci, kterých se to týkalo, byli požádáni, aby v zájmu co nejrychlejšího vyřešení případu s policií při výsleších maximálně spolupracovali.
Studenti závěrečného ročníku však nebyli žádní tupouni; jelikož si mezi sebou všechno řekli, rychle si dokázali dát dvě a dvě dohromady, a o krátkozrakém jednání fialovovlasé spolužačky už tedy odpoledne věděl každý z nich. Naštěstí byli schopni udržet jazyk za zuby a neprozrazovat nic nikomu z nižších ročníků.

Sumire byla nakonec objevena hned další den na vlakovém nádraží v asi 50 kilometrů vzdáleném městě. Kam chtěla jet? To nedokázala říct, nevěděla. Prostě někam pryč. Chtěla utéct, protože si uvědomila, co provedla? Možná, to také neupřesnila.
V každém případě muselo být všem jasné, co bude následovat. Dívka se do své třídy již nevrátila a podle slov její nejlepší kamarádky Izuno jí bude pravděpodobně povoleno skládat závěrečné zkoušky nejdříve za rok; nejprve se však musí vypořádat s následky celého vyšetřování i soudního procesu.
--------------------------------------------------------------------------------
Boruto navštěvoval Saradu každý den. Personál nemocnice k němu byl shovívavý, protože vlastně neexistoval žádný důvod, proč mu to zakázat. Jednak to Saradě evidentně prospívalo a jednak od něj dostávala sešity a další materiály do školy, aby nic nezameškala. ChoCho se přiřítila ihned, jakmile to bylo možné, ale připadala si tady jako křen, takže nakonec ty dvě hrdličky nechala o samotě. Ono jim to prospěje, hlavně že je Sarada v pořádku. Naštěstí ji po pár dnech pustili do domácího léčení. Radost zamilovanému páru nezkazila ani návštěva právničky, která se zabývala Sumiriným případem. Oba byli vyslechnuti přímo v nemocničním pokoji a nemuseli se tak plahočit k soudu (jejich výpovědi si elegantní dáma v tmavě modrém kostýmu s jejich svolením nahrála na diktafon).
Nutno dodat, že ani po Saradině propuštění Boruto s návštěvami nepřestal; samozřejmě se ale předtím dovolil jejích rodičů. Oba dva souhlasili, ale Sasuke pro jistotu kontroloval dceřiny sešity, jestli se Sarada nefláká a opravdu si přepisuje novou látku. Pokaždé, když viděl stále nové a nové odstavce textu, napsané Saradiným úhledným písmem, zdál se být uklidněn. Žádné prostopášnosti se v domě evidentně neděly.
Boruto trávil se svou láskou každou volnou chvilku, pokud ho nezaměstnával fotbal. ChoCho se po právu mohla cítit trochu odstrčená, ale nevadilo jí to. Věděla, že teď to Sarada potřebuje. Ale stejně jí volala každý večer, když už byl Boruto pryč, a vyzvídala.
„Prosím tě, ty si snad myslíš, že tady děláme nějaký prasárny," culila se Sarada. Ještě že Cho nemůže vidět její červené tváře.
„To víš, že ne, jistě si povídáte o počasí," konstatovala Akimichi a Sarada zrudla ještě víc.
----------------------------------------------------------------
Nastal sychravý listopad a s ním ovládlo Konohu také deštivé počasí. Sarada už nějaký čas normálně opět chodila do školy a celkem bez problémů se zapojila do výuky. Zlomená ruka byla stále příliš slabá a hojila se pomalu, ale Saradu to nijak netrápilo - už dávno se smířila s tím, že s volejbalem je nadobro konec. Ztracený čas by doháněla jen těžko. Dokonce už byla schopná se na své spoluhráče v klidu dívat při zápasech, aniž by přitom uronila jedinou sebelítostivou slzu.
A kdo stál za její proměnou? Samozřejmě Boruto, do něhož byla šíleně zamilovaná.
Trable s láskou však začaly pro změnu trápit ChoCho.